Zbrojní průkaz získá každy magor – aneb jak iDnes manipuluje davy?

Dnes jsem na iDnes narazil na článek o tom,kdy autor popisuje jak snadné je získat zbrojní průkaz,  aby se mu, řečeno slovy autora, u pasu houpalo pořádný dělo. Autor članku Artur Janoušek článek vystavěl tak, že v podstatě stačí dojít na policii, přihlásit se na kurz a pak už „jenom“ udělat zkoušky.

Ačkoliv obvykle nejsem zrovna ten, který by chrlil reakce na članky, tohle téma se mě coby držitele zbrojního průkazu a fandy do zbraní, dotklo. I proto jsem se rozhodl napsat tento článek, kde se pokusím uvést na pravou míru některé nepravdy a manipulace.

Získání zbrojního průkazu je podle MF DNES překvapivě jednoduché. Ačkoliv střelecká veřejnost, ale i Ministerstvo Vnitra tvrdí, že zkouška je prý náročná a mnoho uchazečů ji nesloží. Redaktor MF DNES se rozhodl na vlastní kůži zjistit, jak složité to ve skutečnosti je. Byl by to chvályhodný počin, kdyby popisoval tuto problematiku pravdivě a nesnažil se laika manipulovat tak, že po přečtení článku, nabyde dojmu, že se každému kdo si usmyslí, houpe u pasu „ono pořádné dělo.“

Tak tedy popořádku, nejprve se autor pozastavuje nad tím, že policistka při podávání žádosti o složení zkoušky vůbec nezkoumala pohnutky autora, ale pouze přijala žádost a pak mu doporučila přípravný kurz, a to i přesto, že autor, dle jeho mínění, zvolil „politicky nekorektní“ odpověď (ono dělo u pasu), co podle jeho mínění mělo policistku nějak varovat. Předpokládám, že autor četl zákon o zbraních a měl by tedy vědět, že policistka v tuto chvíli je pouze úřednice, která přijmě žádost a zařadí žadatele na nejbližší volný termín zkoušky. Cokoliv jiného by bylo překročení jeií pravomoci dané policistky, a to, věřím, že ani autor nechce.

Ale tím to teprve začíná. Následuje celkem dlouhá stať o tom, kolik trestných činů bylo v poslední době spácháno s legálně drženou zbraní.

V Chomutově na konci května zastřelil sedmatřicetiletý muž řidiče v dodávce. Vzbudila ho hádka, ruply mu nervy, vyběhl před dům a hluk ukončil střelbou.

Když pominu cosi jako presumci neviny, autor popsal tři události (kdy jedna byla sebevražda) a píše, že „Ti všichni měli zbraň legálně, všem stát povolil ji nosit, všichni získali zbrojní průkaz. Na to, že jsou rizikoví, nikdo nepřišel.“ Nechci tady rešit, jestli je to hodně nebo málo, ale např. případ z Chomutova (onen zastřelený rom), je stále ještě ve stádiu vyšetřování a je celkem pravděpodobné, že bude soudem vyhodnoceno jako střelba v nutné obraně. Ale to je na další článek.

Obecně se nám autor snaží podstrčit, že všichni ze 300 tisíc držitelů zbrojního průkazu jsou magoři. Ale pojďme dál.

No a pak už to jede – psychotesty nejsou povinné, prohlídka je formální, a pak „už je cesta k legální zbrani volná“ No, není. Teď to teprve začíná. Ačkoliv ze článku by člověk nabyl dojmu, že je to naprostá pohoda, i v případě zkoušky, kde byl autor, to z 11 uchazečů uspěšně jich dokončilo zkoušku jen 5. Být taková úmrtnost u např. řidičáků, bylo by na silnicích… Ne-nechám toho, abych nedej bože nezklouzl do podobné demagogie jako pan Janoušek.

Tak tedy. Je pravda, že zkouška není nic, co by se nedalo zvládnout, ale je nutná celkem intenzivní příprava. Uchazeč se musí naužit celkem 511 otázek (klasický a/b/c test), naučit se bezpečně manipulovat se zbraní, tedy rozborka, sborka, dále pak jak reagovat na běžné poruchy. Bělhem této části zkoušky nesmí udělat zádnou chybu, protože i sebemenší chyba v manipulaci znamená opakování testu. A pak jsou tady ještě střelby. Opět je zde riziko, že si to pokazím tím, že budu nesprávně manipulovat se zbraní a musím nastřílet předepsaný počet zásahů do terče.

A tedˇ: na skupiny (tedy pro sport a sebeobranu), které dělal Artur Janoušek, ve valné většině je potřeba předvést, že umí bezpečně zacházet a střílet s pistolí, ale i s dlouhou zbraní (malorážkou). Nicméně toto záleží na zkušebním komisaři. Někde mu stačí jen pistole, jinde požaduje nejen malorážku, ale i brokovnici. To, že autor měl jen nastřílet pistolí do terče na deset metrů považuji spíš za štěstí na „hodného komisaře“ než pravidlo. Ono totiž z malorážky se střílí na 25m na terč o průměru 15,5 cm. A to není tak jednoduché (ja osobně to považuji za nejtěžsí část zkoušky). A opět platí – jedna chyba a opakování příště.

Ještě porád to vypadá jako něco, co udělá každý? Když já dělal zbroják, tak to z 30 lidí udělalo pouze 5, a to jen já jsem tam byl poprvé. Ostatní úspěšní žadatelé zkoušku opakovali minimálně podruhé, ale byli i adepti s třema a více pokusy.

Co se dalších věcí, které autor zmiňoval, jako že jim instruktor poradil nejprve střílet do pachatele a pak do vzduchu, považuji jako snahu o vykreslení „lidí kolem zbraní“ jako krvvelačné magory, kteří netouží o ničem jiném, než „vysypat do někoho zásobník“. K tomu bych uvedl jen to, že se o tom mluví, ale v praxi je to nesmysl. Je totiž úplně jedno, jestli v rámci nutné obrany (nebo krajní nouze) zastavím útočníka jednou, dobře mířenou ranou, nebo do něj vysypu celý zásobník. V konečném důsledku totiž to, jestli se jednalo oprávněnou střelbu, rozhodne soud. A upřímně, soudci obecně jen velmi neradi, nechávají osoby, které někoho zastřelily, volně na svobodě. I vzhledem k tomu, střelbu si každý držitel zbraně hodně rozmyslí, protože ví, že ačkoliv byl plně v právu, pravděpodobně mu to velmi zkomplikuje život. Také proto, co jsem měl možnost poznat, držitelé legálních zbraní, jsou jedni z nejméně konfliktních lidí, protože si velmi přesně uvědomují důsledky svého jednání. Ona koneckonců i obyčejná rvačka v hospodě beze zbraně může skončit a končí odebráním zbrojního průkazu, a to si každý hodně rozmyslí.

Poslední věc, u které bych se rád pozastavil, je to, že úspěšným složením zkoušky to stále ještě nekončí. Teď teprve začíná ta správná sranda. Po podáním žádosti o vydání zbrojního průkazu. Teď je teprve ten správný okamžik, kdy policie zkoumá trestní bezúhonnost a spolehlivost žadatele. Chytili vás někdy s alkoholem za volantem? Poprali jste se v hospodě? Zapomeňte na zbroják. A to nemluvím o tom, jestli jste někdy měli nějaký vážnější problém a byli odsouzeni za (i neúmyslný) trestný čin (např. zaviněná bouračka s nějakým težším zraněním).

To, že policie toto zkoumá velmi důkladně, svědčí obsah mého spisu, který je celkém rozsáhlý. Policie kontaktuje úřady v místě vašeho bydliště, finančák, soud, zdravotní posudek zpětně ověřuje u lékaře atd. Celá tahle sranda trvá skoro měsíc a policie se činí. Pak teprve dostanete svůj vysněný zbroják.

Tak a konečně do obchodu pro vysněné Glocka nebo „Čezetu“? Stále ne. Abyste si mohli koupit ten „kanón“, potředujete tzv. nákupní povolení, takže nás nemine další návštěva na policii a počítejte s tím, že si vás policie opět prolustruje. Teprve s nákupním povolením můžete vyrazit do obchodu.

A pak hurá na střelnici? Ne tak rychle! S pistolí musíte zpět na polici a zaregistrovat ji. Policie vám vystaví Průkaz zbraně a teprve teď můžete ten „kanón za pasem“ konečně legálně nosit.

Celá anabáze je celkem komplikovaná a náročná, a to nejen na „naučení se“, ale i administrativně. Zabere spoustu času, papírování a v konečném důsledku peněz. Ale věřte mi, stojí to za to.

Není tedy pravda, že zbroják dostane každý, ale není to nemožné. A to je vlastně na tom to skvělé.

Pokud jste mimochodem nekdy přemýšleli o získání zbrojního průkazu (a já vás tímto článkem neodradil), rád vám pomůžu. A to jak praktickým zácvikem, tak s naučením na testy. Připravil jsem totiž jednoduchou mobilní aplikaci na Apple telefony a tablety, kterou si můžete stáhnout přímo z AppStore a trénovat na testy kdykoliv máte čas.

 

 

 

Jedna odpověď na “Zbrojní průkaz získá každy magor – aneb jak iDnes manipuluje davy?”

Napsat komentář