Je podzim a v celé zemi se konají nebo brzy budou konat hony na volně žijící zvěř. A sociální sítě tím žijí. „Zelení vrazi mají zase jatka,“ jsou z těch mírnějších komentářů. Kde se to zlomilo a proč se myslivost, v minulosti jedna z nejváženějších profesí, stala tou nejvíce nenáviděnou? Dneska to bude hodně osobní, ale slibuji, že se i tentokrát (snad) dozvíte něco nového.
V naší honitbě zvěře není mnoho, ale přesto celý rok tvrdě pracujeme na tom, abychom nějakou zvěř v naší honitbě udrželi. Je to nekonečný souboj mezi přírodou a automobilovým provozem, který je největším škůdcem na zvěři. Ročně pod koly automobilů zahynou desítky kusů srnčí a černé zvěře (a to pouze o které víme) a stovky drobné, kterou nám nikdo ani nehlásí.
Přesto celý rok podporujeme naši zvěř tak, aby měla ty nejlepší podmínky, které jí můžeme nabídnout. Od podzimu do jara zvěři předkládáme krmení, aby se v naší, jak s oblibou říkáváme, urbanizované přírodě uživila. Přes léto doplňujeme vodu do napáječek, protože většina vody, v rámci protipovodňových opatření, musí být odvedena pryč z našeho území. Také opravujeme posedy a krmelce, které nám s oblibou takzvaní „ochránci přírody“ ničí.
Nakupujeme krmení a materiál ze svých ušetřených peněz. Z těch také platíme majitelům pozemků pronájem honitby a zemědělcům pak hradíme škody, která zvěř napáchala. Nikdo nám nic nedá a my vlastně od nikoho nic nechceme.
Pro mě je tou největší motivací vidět, že máme v našem revíru zdravou zvěř, že se jí u nás daří. Že se mi ke krmelci vrací pravidelně zvěř. Že se i přes jatka na silnicích zvyšují počty drobné zvěře a dokonce se u nás objevilo pár kusů koroptví.
Za tím vším je soustavná práce, která není jen o nasypání pár kilogramů zrní, ale také o systematickém tlumení zvěře, která naopak myslivosti neprospívá. Třeba lišky.
Staré myslivecké pravidlo říká, že „liška by neměla odejít bez rány.“ Už naši předkové věděli, že liška je velmi výkonný predátor, a že je potřeba její počty snižovat za každou cenu. Abych to dal do kontextu. Liška ročně spotřebuje až 300 kg potravy, z toho je minimálně 180kg masa. Z toho je pak podíl drobné zvěře (bažanti a zajíci) až 50kg! Zbytek připadá na drobné hlodavce, zejména myši. Dřív se říkalo, že liška za rok sežere až 60 kusů zajíců, ale my dneska počítáme spíše 12 kusů. I to je dost, když si spočítáme, kolik lišek v revíru žije a uvědomíme si, že jejich populace narůstá. Bavíme se o 10-13 ks lišek na 500ha. Optimálně by to měla být jedna liška na 500ha! Jak je to možné? Těch faktorů je celá řada. Tak nejprve ten nejlogičtější. Lišky se málo loví. Myslivců je málo a noví nepřibývají. To je prostě fakt, se kterým se musíme vyrovnat. Ne, že by bylo málo držitelů loveckého lístku, ale ubývá těch, kteří se věnují té skutečné myslivosti, tedy péči o zvěř. Těm kterým není líto si na čekané zradit (vyplašit) zvěř, aby vystřelili po lišce.
Další důvody už spíše souvisí s celkovým stavem naší přírody. Spousta sražené (a neodklizené) zvěře, která se stává vynikajícím krmením pro lišku. Nebo také celoplošná vakcinace proti vzteklině. To vše a spousta dalších věcí ovlivňuje stav naší přírody.
Proto mám radost z toho, že se to pomalu, ale jistě zlepšuje.
I náš myslivecký spolek pořádá společný hon na drobnou zvěř. Obyčejně za jeden hon ulovíme nízké desítky drobné zvěře, zejména bažantů a zajíců. Občas se podaří ulovit lišku a naprosto vyjímečně nám během honu zkříží cestu divoké prase. Ale proč o tom všem mluvím?
Velmi často se stává, že na nás během honu lidé sprostě nadávají nebo dokonce volají policii. Je to smutný odraz toho, jak se společnost od myslivosti a přírody obecně odcizila. Mnozí lidé už nechápou, že hony nejsou jen o zabíjení zvěře, ale jsou nedílnou součástí mysliveckého hospodaření a péče o krajinu.
Chtěl bych proto apelovat na toleranci a pochopení. Hony k myslivosti patří a dělat se musí. Nejde o krvavý sport či zábavu, ale o nutnou regulaci stavů zvěře, bez které by došlo k přemnožení některých druhů na úkor jiných. To by mělo dalekosáhlé následky nejen pro přírodu, ale i pro zemědělství a lesnictví.
Myslivci nejsou krvelační vrazi, ale lidé, kteří celý rok o přírodu pečují a snaží se udržovat rovnováhu v ekosystému. Hony jsou výsledkem celoroční práce a péče, nikoli bezmyšlenkovitým vybíjením. Prosím, než nás budete soudit, zkuste se zamyslet nad celým kontextem naší činnosti a jejím významem pro krajinu.
Na závěr bych rád zdůraznil, že i přes všechny výzvy a nepochopení ze strany veřejnosti, vidíme pozitivní změny. Postupně se nám daří zlepšovat stavy drobné zvěře, vracejí se druhy, které už jsme téměř neviděli. To nám dává naději a motivaci pokračovat v naší práci. Věřím, že s postupem času a s větší informovaností veřejnosti se pohled na myslivost zlepší. Jsme součástí přírody a naším cílem je o ni pečovat a zachovat ji pro budoucí generace. S vaším pochopením a podporou to můžeme dokázat společně.
Leave a Reply to Jiří KratochvílCancel reply