Vyzkoušeno za vás: Kurz přežití nebo naprosté peklo?

Jak by to mohlo vypadat, kdybyste se najednou ocitli na nepřátelském území, které ovládají separatisté a vy jste byli zajati? Zvládli byste se dostat ze zajetí a nepozorované proklouznout přes hlídanou hranici a dostat se do bezpečí? A to vše jen s minimálním vybavením, bez zásob? To jsme si já a pár dalších dobrodruhů vyzkoušeli uplynulý víkend, kdy teploty padaly pod stupeň mrazu a počasí určitě nebylo nakloněno k pohodové procházce lesem.

Kurz, pořádaný společností Thor Tactical mě zaujal na první pohled:

Přežít v lese jenom s minimálním vybavením nemusí být úplně jednoduché, ale přežít v přírodě v místech kde se pohybují nepřátelské jednotky je mnohem těžší. A když se k tomu přidá ještě zimní počasí, zima a sníh, tak se to může zdát jako zcela nemožné, přesto to jde. Chcete vědět jak na to, chcete se naučit a vyzkoušet, co byste dělali, kdyby na naše území vstoupily okupační jednotky cizí armády nebo kdybyste se ocitli na území, kde vypukl válečný konflikt. Chcete si dokázat, že jste schopni přežít v zimní přírodě pouze s minimálním vybavením, bez spacáku a stravy, pak právě pro vás je určen tento kurz.

Na první pohled mi to přišlo jako skvělý nápad, takže jsem hned zaúkoloval „Ježíška“, aby mi pořídil tento kurz pod stromeček. Mírná panika pak nastala, když jsem si uvědomil, že se kurz koná v půlce ledna, a že to, vzhledem k předpokládaným teplotám v tomto měsíci, nebude úplně pohodový vandr. Abych v tom nebyl sám, přesvědčil jsem svou sestru, aby tento, ze všech pohledů dokonalý vánoční dárek, pořídila i mému švagrovi Petrovi.

Týden před kurzem jsme dostali instrukce od pořadatele, kde se máme setkat, a že si máme vzít veškeré potřebné vybavení, které potřebujeme na dva dny mimo civilizaci a také jídlo na dva dny. To nás trochu zmátlo, protože to úplně neodpovídalo popisu kurzu. Na druhou stranu to trochu naznačovalo, že to třeba nebude tak strašné, jak se nam to v narůstající panice z blížícího se termínu zdálo.

Nakoupili jsme tedy dostatek jídla MRE, já přibalil ještě lihový vařic a také nějaké to „kafíčko“, aby nám bylo na cestě lépe. V sobotu rano, jsme se sesli na určeném místě a následovali jednoho z instruktorů do učebny, kde jsme měli projít teoretickou přípravou na naše dobrodružství. Na kurzu se nás sešlo celkem pět. Já, Petr a tři další dobrodruzi. Skupina to byla v pravdě ruznorodá: kromě mě a Petra, tam byl člověk, který pravidelně jezdí pomáhat do válečných oblastí jako dobrovolník nebo také čerstvá členka aktivnich záloh Armády ČR. Tito lidé to pojali jako přípravu na jejich další práci. No a pak jsem tam byl já – kancelářská krysa. Člověk, který má k fyzické námaze asi takový vztah, jako bezdomovec k rannímu vstávání do práce.

Ale zpět do učebny.

Na přednášejícím bylo vidět, že má hromadu zkušeností, které coby voják, účastnící se zahraničních misí, měl rozsáhlé. Jednotlivé částí přednášky byly rozděleny do tématických bloků a pokrývaly prakticky vše, co se hodí pro to, aby člověk byl schopný přežít. I když nemůžu říct, že by přednášky byly nezajímavé, a že jsem si z nich nic neodnesl, uvítal bych, kdyby byly pro zvýšení zábavnosti a efektivity proloženy praktickým nácvikem probrané látky. Například si zkusit nanečisto práci se škrtadlem a zkusit si rozdělat oheň by určitě nebylo od věci. Na druhou stranu, musím přiznat, že na řadu probraného učiva, jsme si pak vzpomněli při samotné akci a velice se hodily.

Někdy odpoledne do učebny dorazili městští policisté, kteří si každého z účastníků vyfotili. Důvod pro toto byl zejména proto, aby věděli po kom v noci půjdou a také, aby tuto informaci mohli předat svým kolegům ve službe. Ano, čtete správně, do akce byli zapojeni i reální policisté!

Kolem čtvrté hodiny odpoledne hra začala.

Fiktivně jsme se přesunuli na území Ukrajiny, kde jsme byli na služební cestě. Během dne se kolem nás přehnala fronta separatistů a my se rázem ocitli na území, ovládaném separatisty. Naštěstí jsme si měli svá zavazadla, kde, jako každý rozumný člověk, máme v batohu svých pár nezbytností. Tedy láhev vody, škrtadlo, malý knoflíkový kompas, kus provázku, izotermickou folii a nůž. Na větší přípravu nebyl čas, protože do budovy vpadli ozbrojenci, kteří nás naložili do aut a odvezli neznámo kam. Já zůstal s Petrem a zbývající tři tvořili další skupinu. Obě skupiny byly naloženy do auta, každá do jiného. A obě auta se vydala jiným směrem na základnu nepřátelských separatistů.

Naštěstí jsme měli štěstí v neštěstí, auto únosců havarovalo, řidič je těžce zraněný a my máme unikátní šanci utéci. Během útěku se nám podařilo zachránit jeden z batohů a plánek, kde je vyznačena hranice, minová pole, hraniční přechod, kudy se můžeme dostat na bezpečnou stranu, a dokonce zásobovací sklad, kde, kromě nějakých potravin, na nás budou čekat další instrukce, vedoucí k záchraně.

Zdá se to jako banální zápletka, ale dál už to byl čistý survival a bez přehánění boj o záchranu.

Věděli jsme totiž, že asi dvacet minut po našem úniku bude zalarmována místní armáda, která byla reprezentována místní airsoftovou komunitou, takže s perfektní znalostí prostředí a také policie, která na tom nebyla o nic hůře.

Motivací zůstat neohaleni, byla pro nás hrozba, že v případě chycení budeme odvezeni o pěknout řádku kilometrů zpět.

Hned, jak jsme byli vypuštěni z auta, prvním úkolem bylo zjistit, kde vlastně jsme. Měli jsme drobné povědomí kudy jsme jeli a byli jsme vysazení u hřbitova, doufali jsme, že se najdeme. Bohužel hřbitovů na mapě bylo několik, jenže, který je ten náš? Zkoušeli jsme se zorientovat v plánku, který jsme získali a nakonec jsme se našli. Respektive, mysleli jsme, že jsme se našli.

Cesta měla vést směrem na kopec, protože podle vyznačených vrstevnic, hraniční přechod měl být na hřebenu. Plán byl tedy takový, že se vyškrábene na kopec a pak půjdeme po hřebenu dokud nedorazíme ke hraničnímu přechodu. Jaké překvapení bylo, když jsme zjistili, že jsme úplně na jiném kopci, než jsme si mysleli! Naštěstí jsme šli alespoň správným směrem. Cesta pak dál vedla kamenitou strží, která končila v rokli plné listí. A co hůř! Dorazili jsme do města, a naše cesta dál kýženým směrem byla zahrazena oplocením zahrad rodinných domků a dál přehrazena potokem. Tudy cesta nevedla, ale ani zpět.

Zkoušeli jsme jít podél plotu, ale nikde nebylo možné dostat se na druhou stranu. Nakonec jsme našli cestu. Přešli přes jeden, hůře oplocený pozemek a dostali se na hlavní silnici. Cesta podle mapy vedla, jak jinak, opět do kopce.

Konečně jsme se dostali na „správný kopec“, to byla dobrá zpráva. Ta špatná byla, že jsme museli očekávat, že nás hledají. A hlavně, že trest za dopadení nás bude bolet! Cesta směřovala stále do kopce a my nabírali sebevědomí, že víme přesně, kde jsme. Tentokrát už podle všeho oprávněně.

Jak přibývalo ušlých kilometrů, začala se projevovat únava. Chůze v terénu nás vyčerpávala. Do toho se pojil fakt, že jsme celou cestu museli jít prakticky po tmě, aby nás světlo neprozradilo našim nepřátelům. Prakticky za každou zatáčnou jsme očekávali nějakou hlídku. Několikrát jsme byli vystrašeni nějakým hlukem nebo zábleskem světla. Přijíždějící vozidlo znamenalo okamžitý skok mimo cestu. Nezáleželo na tom, jestli úkryt byla škapra plná vody nebo ostružiní. To bylo jedno, cíl byl jediný – zmizet z dohledu, abychom nebili dopadeni. Takhle jsme pokračovali a vlastně jsme si ani nebyli jisti, jestli jdeme správným směrem.

Kolem půlnoci jsme dorazili na místo, kde jsme očekávali hranici. Byla to cesta nebo spiš alej mezi poli. Jestli tohle je hranice, tak nemáme šanci nepozorovaně projít. Ale nikdo neříkal, že to bude jednoduché. Postupně jsme se plížili k zamýšlené hranici, blikání baterek, zvuk hlasů a dokonce zvuk píšťalky nás ujistil, že jsme určitě na hranici. Plížili jsme se snad kilometr, když jsme došli do nějaké vesnice. Domnělé baterky se ukázaly být blikající světýlka na stromcích, pozůstatek vánoční výzdoby místních obyvatel, hlasy a píšťalka se nesla nejspíš z hospody. Ok, tak jsme si alespoň natrénovali plížení.

Jdeme dál. Asi po třech, čtyřech kilometrech jsme ucítili, že někde před námi je oheň. Dokonce jsme mezi stromy tento oheň zahlédli. Když jsme se dostali dál, nic nás nenechalo na pochybách, že jsme na hranicích. S Petrem jsme se přiblížili na dohled a tiše pozorovali, jak to na těch hranicích funguje. Potřebovali jsme vědět, jak často (pokud vůbec) hlídky chodí na obchůzku, jestli se střídají nebo jestli chodí ve skupinách a kolik jich vlastně je. Když se nám zdálo, že můžeme vyrazit, tiše jsme přeběhli před silnici a zapadli do lesa, který vedl podél hraničního přechodu. Podle mapy měla cesta přes hranici vést přibližně dva kilometry a okolí kolem této cesty mělo být zaminované. Proto jsme se museli držet prakticky vedle cesty nebo jít po cestě. Ale komu by se chtělo jít po cestě, která je hlídaná? Proplížili jsme se kolem stráže a urazili tak 150 metrů, když v tom stráže začali běhat po lese a někoho hledat. Mnohem později jsme se dozvěděli, že odhalili naše kolegy z druhé skupiny, ale to jsme tehdy nevěděli a měli jsme pocit, že jdou po nás.

Věděl jsem, že pokud se nehnu, mám velkou šanci zůstat neodhalen, ale já i Petr jsme leželi prakticky u cesty, kde stály hlídky a baterkou pročesávaly les. Když na chvilku aktivita hlídek ustala, chtěl jsem se stáhnout hlouběji do lesa. Pohnul jsem se snad o půl metr a v tom se ozvalo děsivé zapraskání, hlavou jsem zavadil o větvičku stromu, která praskla. V nočním tichu lesa to znělo jako výbuch granátu. K mé smůle jeden z vojáků stál několik metrů ode nás, ale ani jeden z nás si ho neměl  možnost všimnout, protože tam stál přikrčený ve tmě a číhal na dalšího z té druhé skupiny. Když, já udělal tuto osudovou chybu.

Hlídce přesto trvalo dalších, minimálně, deset minut, než nás odhalili. A to na nás museli prakticky šlápnout! Platí to, co nám vtloukali v přípravě: Pokud se nepohneš, máš obrovskou šanci se vyhnout odhalení. Byli jsme zajati a nás čekala deportace o pět nebo také deset kilometrů zpátky! Hlídka zavolala policajty, aby nás přijeli vyzvednout. Naštěstí pro nás tato hlídka byla odvolána k nějakému reálnému problému a my v tuhle chvíli nebyli priorita. Jenže co s námi? Nakonec nám hlídka řekla, co jsme udělali špatně a poslala nás dál. Uf, tak tohle bylo o fous.

Díky této události se k nám přidal nový kolega z druhé skupiny, který byl zajat společně s námi. Tak jsme pokračovali už ve třech dál. Na hranicích jsme chvilku řešili co dál. Druhá skupina byla rozprášena. Jedna členka měla v batohu veškeré vybavení, druhý, polapený a o deset kilometrů zpět odvezený, kolega měl u sebe mapu a my měli u sebe toho třetího, který neměl nic. Problém byl ten, že tato skupina neměla domluvený plán pro případ, že bude nečekaně rozdělena. Proto, i když půjdete s kamarády na vandr, počítejte s tím, že se můžete nečekaně rozdělit a mějte domluvené místo opětovného setkání pro takový případ.

Nebudu tu popisovat kolikrát jsme zabloudili a vraceli se. Kazdopádně se s dobou na cestě zvyšovala únava, násobená zimou a hladem. Dalších, minimálně deset, kilometrů jsme ušli prakticky mlčky. Teď nastal okamžik, kdy si každý z nás sáhl na dno. Naše cesta se zdála nekonečná a zima „vylepšená“ studeným a vlhkým větrem nám na náladě nepřidala.

Kolem páté hodiny jsem začal přesvědčovat tým, že by bylo dobré se někde usadit a zkusit si odpočinout. Vybrali jsme rozumné místo, nanosili dříví a rozdělali oheň. Náš nový člen party se rozhodl vypravit se ještě pro jídlo do zásobovacího skladu, který měl být nedaleko. Já a Petr jsme se mezitím postarali o oheň. Pomalu jsme rozmrzávali, když v tom se se nám za námi ozval cizí hlas, který se nás ptal, jestli jsme z kurzu přežití. První, co mě napadlo, že jsme byli odhaleni hlídkou, a že se za trest projdeme pár kilometrů zpět. Jaká byla naše úleva, když se ukázalo, že se jedná o dalšího člena z té druhé skupiny. Byl to ten, co byl chycený policajty a odvezený neznámo kam. Tenhle člověk projevil obrovskou dávku sebezapření, na podruhé prošel přes hranice a sám se vydal směrem k cíli.

Já na moc povídání neměl moc náladu, nasekal jsem si smrkové větve a připravil si improvizované lůžko. Z batohu jsem pak vytáhl alespoň tu termoizolační folii, která měla sloužit jako improvizovaný spacák. Dříve, než jsem vůbec ulehl, spal jsem už jako, když mě do vody hodí.

Jestli se teď ptáte, jestli je termoizolační folie k něčemu a dá se použít jako nouzový spací pytel, mohu zodpovědně prohlasit, že ne. Zima mi byla prakticky stejná a jediné, kdy mi tato folie k něčemu byla, bylo, když jsem se po probuzení posadil k ohni, folii přehodil přes záda, použil ji jako odraznou desku. Proto, pokud byste se dostali do takové situace, kdy v zimě budete muset vydržet několik hodin a budete se chtít zahřát, mnohem lepší bude, postavit z této folie improvizovaný přístřešek a před takovým přístřeškem rozdělat oheň. Folie vám bude pak mnohem užitečnější. Na co nesmíte zapomenout, je důkladně se odizolovat od studené zamě.

Asi po dnou hodinách jsem se probudil promrzlý až na kost, ale i tak jsem byl vděčný svým kolegům, kteří, když už nemohli usnout, tak se aspoň postarali o oheň. Pomalu byl čas na to, abychom vyrazili na cestu, která se nezdála krátká. A taky nebyla! Kolegové z druhého týmu nasadili naprosto ďábelské tempo, kterému jsem sotva stíhal. Po pár hodinách jsme dorazili na naši poslední zastávku, kde jsme se rozhodli počkat, než přijde náš čas vyzvednutí. Bylo to na kopci a foukal studený vítr. Asi třičtvrtě hodiny, před plánovaným odchodem, jeden z nás dostal skvělý nápad. Co kdybychom rozdělali oheň, abychom se zahřáli? Pokud právě teď kroutíte hlavou a divíte se, proč jsme to neudělali dříve, neptejte se. I já to nemůžu pochopit-taková zasadní věc, ale my jsme si na to ani nevzpomněli. Když se konečně oheň rozhořel, a my se mohli zahřát, byl čas ho uhasit, protože jsme museli jít.

Na místo vyzvednutí, které nakonec bylo o něco dál, než jsme očekávali jsme skoro běželi. Na smluveném místě nás čekal jeden z instruktorů, kterému jsme řekli smluvené heslo a mohli vyrazit domů.

Co říci závěrem? Určitě to, že se nejspíše jedná o nejextrémnější kurz přežití u nás. Pokud si chcete vyzkoušet kolik toho zvládnete a jestli se nesložíte při prvním náznaku selhání, je tenhle kurz přesně to, co si chcete vyzkoušet. Celá konstrukce kurzu je postavena na tom, že se dostanete na pokraj svých schopností a možná i kousek za ně. Nečekejte, že si s instruktorem vyjdete na vandr a budete si zkoušet rozdělat oheň třením dřívek. Tohle je něco jiného, tohle je skutečný boj o přežití, kde se budete moci spolehnout jen na své schopnosti a odolnost.

Šel bych do toho znova? Nejspíš ano, ale potřebuji nejdříve zapomenout na to, jak moc to bolelo 🙂

Napsat komentář