Myslivost je nádherný koníček, avšak nezasvěcenému se může zdát, že se kolem myslivosti pohybuje častokrát zvláštní sorta podivínů, kteří jsou svému okolí nebezpeční. Možná je to tím, že myslivci mezi sebou mluví zvláštním jazykem, navenek působí nepřístupně a odtažitě a dokonce si dovolují na své spoluobčany zvednout hlas nebo je dokonce vyhnat z lesa, protože oni si tam chtějí jít zastřílet. Navíc v novinách se to hemží články o tom, jak „zase“ nějaký myslivec postřelil svého kolegu nebo nedejbože civilistu. A vůbec, co je to za zábavu, střílet ona „roztomilá srnčátka“ nebo ty „ťuťuňuňu koloušky“?

Nic z toho všeho není vzdálenější od pravdy. Myslivost je primárně o chovu zvěře. Věc se má tak, že prostor naší země je velmi omezený a bez rozumné regulace a podpory volně žijící zvěře bychom žádnou zvěř neměli.

Nechci se pouštět do žádných složitých rozborů, protože se na to jednak necítím dostatečně zkušený a druhak, není to podstatné pro pochopení tématu. Co je však zřejmé, že omezený prostor umožňuje se uživit pouze omezené velikosti populace. Pokud bude počet jedinců větší než úživné možnosti jejich životního prostoru, populace začne strádat. Bohužel neplatí, že se velikost populaci nějak zázračně dostane na rovnovážný stav, takhle to v přírodě neexistuje. Začně se totiž dít to, že jednotlivé kusy budou mnohem slabší, náchylnější k nemocem a degenerativním onemocněním. Mnohem snadněji budou podléhat predátorům a s největší pravděpodobností by došlo k jejich vyhubení. Vlastně už dnes by volně žijící zvěř na našem území nebyla schopna přežít bez naší pomoci.

A proto jsou ty ti „zpropadení“ myslivci. Ale než se do toho ponoříme hlouběji, pojďme si nejprve trochu probrat teze z úvodu článku.

Myslivci se zajímají jen o svůj plný mrazák

Kéž by to tak bylo! Ale trochu seriozněji. Je fér přiznat, že myslivec měl, má a bude mít přístup k levné divočině. Není však pravdou, že pokud myslivec střelí kus zvěře, tak si jej může nechat, protože platí, že ulovená zvěřina je vždy majetkem uživateli honitby, což je ve většině případů nějaký myslivecký spolek. Tento spolek pak musí zabezpečit provoz této honitby, a tyto povinnosti jsou definovány přímo zákonem.

A není jich málo: uživatelé polních honiteb jsou povinni pečovat o zakládání remízků a jiných vhodných úkrytů pro zvěř a uživatelé lesních honiteb o zakládání políček, jsou povinni provést po oznámení vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků potřebná opatření k záchraně zvěře, jsou povinni provádět v době nouze dostupná a přiměřená opatření k záchraně zvěře, zejména ve spojitosti se záplavami, povodněmi, lesními požáry a extrémně vysokou sněhovou pokrývkou, provozovat krmelce, zásypy, slaniska a napajedla a v době nouze zvěř řádně přikrmovat.

Průměrný myslivec tráví desítky až stovky hodin ročně péči o myslivecká zařízení a pokud má štěstí, spolek mu proplatí alespoň materiál, použitý na výstavbu.

V takovém stavu jsem před pár týdny našel „svůj“ krmelec, který je potřeba opravit.

A takhle to vypadá po opravě:

To není celé, přes léto je potřeba během sucha zase zajistit dostatek vody v napaječkách, protože řada potoků u nás přes léto vysychá a zvěř nemá dostatek vody, kterou logicky potřebuje.

Je zázrak potkat střízlivého myslivce

Já bych to otočil. Já osobně jsem se nikdy nepotkal s myslivcem na lovu, který by byl pod vlivem alkoholu. Je potřeba si uvědomit, že pokud by byl myslivec se zbraní přistižen pod vlivem akoholu, znamenalo by to pro něj ztrátu zbrojního průkazu a tedy ukončení kariéry myslivce, protože ať se nám to líbí nebo ne, střelba je neoddělitelnou součástí práce myslivce.

Navíc, všechny společné lovy (hony, naháňky) jsou dopředu nahlášené a policie o nich ví. Není pak výjimkou, že se na zahájení dostaví příslušníci policie s alkotesterem a každému účastníkovi dají dýchnout. Dokonce není neobvyklé, že policie příjede do lesa a dá dýchnout účastníkům lovu přímo na místě.

Netvrdím, že neexistují výjimky, ale i tak věřím, že riziko ztráty zbrojního průkazu je dost velkým strašákem, aby se po lesích pohybovali houfy podnapilých myslivců.

Myslivci jsou na nic, když propukla epidemie afrického moru prasat, musela to nakonec vyřešit armáda!

Tento argument, ač docela častý, považuji za podpásovku. Proč?

Epidemie AMP patřila mezi extrémní nákazy a bohužel nebylo v silách myslivců ji zvládnout. Je potřeba si uvědomit, že myslivce myslivost neživí, musejí chodit do práce, i když vím o spoustě těch, kteří si na to brali svou dovolenou.

Dalším aspektem je to, že nákazu se podařilo izolovat i díky tomu, že se nejvíce zasažené oblasti začaly oplocovat. To opět není možné zvládnout prostředky místních mysliveckých spolků. Finančně, lidkými zdroji, ale ani legislativně.

A v neposlední řadě bylo nasazení policejních odstřelovačů nutné z důvodu, že nejlepší doba pro lov prasat je v noci, kdy je jejich největší aktivita. Problém je v tom, že myslivec v té době lovit nesměl (povolená doba lovu je hodinu před východem až hodinu po západu slunce). A i kdyby mohl de jure lovit i v noci, není to snadné, neboť v noci je co? V noci je tma. Držitelé zbrojního průkazu již tuší, ale pro ostatní bych ocitoval ustanovení zákona o střelných zbraních a střelivu, konkrétně §4, který hovoří o zakázaných zbraních, střelivu a doplňcích zbraně: c,2) doplňky zbraní zaměřovače zbraní konstruované na principu noktovizorů. Jinými slovy je možné notktovizor (puškohled s nočním viděním) získat pouze tak, že myslivec zažádá na policii o udělení výjimky na tento doplněk, zaplatí správní poplatek ve výši 1000,- Kč a policie tuto žádost zamítne. Výsledkem tedy bylo, že myslivci nemohli v noci lovit a proto bylo potřeba povolat policisty, kteří notkovizory, světe div se, mají.

Od té doby se sice situace změnila, policie začala myslivcům udělovat výjimky na notktovizor a navíc na trhu se objevila řada velmi zajímavých doplňků, jako jsou termovize, digitální zaměřovače, které zákon nereguluje a jsou tedy legální. Pokrok prostě nelze zastavit.

Pomohlo by to podobné epidemii a byli bychom jako myslivci schopni problém vyřešit nyní už sami? Nemyslím si. Myslivci jsou tu na podporu chovu volně žijící zvěře v běžných podmínkách a řadu problému umíme vyřešit bez intervence státu. Jakmile se však situace vymkne, je potřeba povolat ozbrojené složky, které si všichni platíme, poskytujeme jim trénink a materiální vybavení.

Co říci závěrem? Myslivost má na našem území dlouhou tradici a patří sem. Díky myslivcům můžete v lese nebo na poli potkat volně žijící zvěř, pozorovat ji a těšit se z její krásy. Tak jako já.

Pokud střelnou zbraň vlastníte nebo ne, tyto čtyři pravidla byste měli dodržovat kdykoliv se ke střelné zbrani dostanete.

Rád a často beru své kamarády a známé na střelnici, abych jim umožnil si vystřelit z celé řady zbraní, které vlastním a mohu jim zapůjčit. Pokaždé, když je beru střílet, vtloukám jim do hlavy tyto čtyři pravidla bezpečného zacházení se zbraní. Pro řadu mých čtenářů to nebude nic nového, ale věřím, že tyto, na zapamatování snadná, pravidla které by měl každý střelec znát a hlavně se jimi řídit.

#1 Chovej se ke zbraním vždy tak, jako by byly nabité

Kdykoliv budete brát střelnou zbraň do ruky, předpokládejte, že je nabitá a může vystřelit. Proto se vždy před zahájením jakékoliv manipulace s ní přesvědčte, že není nabitá. Zkušený a odpovědný držitel zbrojního průkazu to udělá vždy, když zbraň bere do ruky. Dokonce ani například sdělení toho, kdo mi zbraň předává, že není nabitá, nezabrání tomu, abych se o tom přesvědčil.

Není potřeba nikam pospíchat. Těch deset sekund, které prohlídka zbraně zabere, jsou v porovnání s následky nic.

Další věc je, že si nemusíte být stoprocentně jistí, jak se se správně a bezpečně zbraní zachází. Není nic horšího, než se pokoušet vyjmout zásobník, nevědět jak a za zběsilého prozkoumávání této zbraně. Opravdu není ostuda se zeptat jak bezpečně tuto konkrétní zbraň obsluhovat.

#2 Nikdy nemiř na něco, co nejsi připraven zničit

Ať jste kdekoliv, vždy si ujasněte kde je bezpečný prostor před tím, než vyháhnete svou zbraň. Pokud chcete manipulovat se svou zbraní (ať je to kdekoliv) a nejste schopni si ujasnit, kde je bezpečný prostor, zeptejte se vlastníka nemovitosti.

Je naprosto bezpodmínečné, abyste se svou zbraní VŽDY mířili do bezpečného prostoru a nikam jinam. A je úplně jedno, jestli střílíte, přebíjíte, nabíjíte, vybíjíte nebo rozebíráte svou zbraň. Dokonce i při jejím odložení by ústí zbraně stále mělo mířit bezpečným směrem.

Během pohybu by zbraň vždy něla mířit bezpečným směrem nebo do země. Pokud nestřílíte, uložte ji do pouzdra. Tam je jí nejlépe.

#3 Nikdy nepokládej prst na spoušt dokud nejsi připraven vystřelit

V angličtině se v souvislosti s tímto pravidlem používá výraz „trigger finger discipline“ – abych pravdu řekl, nejsem si úplně jist, jak tohle slovní spojení správně přeložit. Možná nějak jako „kázeň prstu na spoušti“? Ale na tom nezáleží. V podstatě tohle pravidlo neznamená nic jiného, než nesahat prstem na spoušť zbraně do chvíle, kdy mám zamířeno a opravdu chci vystřelit.

Je to důležité a upřímně moc nechápu, proč spousta lidí, laiků, automaticky bere zbraň tak, že rovnou pokládají prst na spoušť. A nebo se zaměřte na filmy a seriály. Prakticky všude uvidíte herce-policistu, který prochází nějakou nebezpečnou oblastí a má prst na spoušti. Je to nesmysl, ale hlavně je to nebezpečné! Tak to nedělejte.

Vás prst je v podstatě pojistka před nechtěným výstřelem, protože moderní zbraně jsou konstruovány právě tak, aby za žádných okolnosti nevystřelily bez stisknutí spouště.

Kam tedy správně s tím zpropadeným ukazovákem? Je to snadné. Ve chvíli, kdy uchopujete zbraň, mějte napnutý ukazovák tak, aby jste jej za žádných okolností neumístili do prostoru spouště, ale opřeli jej o rám zbraně. Tak, jak je zobrazeno na následujícím obrázku.

A to samozřejmě platí nejen pro proces uchopení zbraně, ale vždy, když přestanu střílet, prst musí jít mimo prostor spouště. Tedy všechny aktivity mimo střelbu, jako je například nabíjení, přebíjení, vybíjení, řešení závad, přerušení střelby – při všech těchto aktivitách jde prst mimo spoušť.

Časem si tento postup zažijete tak, že nad ním nebudete ani přemýšlet a budete to dělat. Ale než se tak stane, myslete na to a hlavně se tímto pravidlem řiďte.

#4 Vždy musíš vědět na co střílíš a co je za Tvým cílem.

Jste zodpovědný za všechno, co způsobí střela, která vyletěla z vaší zbraně a cestou potkala. Zde platí, že musíte vždy a za všech okolností vědět, co se zachází za vaším cílem a v jeho bezprostředním okolí.

Nezapomeňte, že i v případě nutné obrany, kdy oprávněně zneškodníte útočníka, ale střela proletí skrz jeho tělo a někoho zraní, vy budete souzeni za ublížení na zdraví nebo dokonce životě této, nezůčastněné, osoby. Uvědomte si, z čeho jsou zdi ve vašem domě, protože pokud máte dřevostavbu a příčky ze sádrokartonu, nic a nikdo, co je za takovou zdí není v bezpečí, pokud byste do takové zdi vystřelili!

Další věc je střelba na horizont. Nevidíte za něj a z některých zbraní střela může za takovým horizontem pokračovat několik set metrů nebo dokonce několik kilometrů a po celé délce letu může být smrtelná.

Proto vždy identifikujte cíl a přemýšlejte nad tím, kam vaše střela poletí a jestli nemůže někoho ohrozit.

Bonusové pravidlo: Měj vždy zabezpečené své zbraně před nepovolanými osobami

Naše legislativa umožňuje držení zbraní do počtu dvou kusů prakticky nezabezpečené. Nemusí být v žádném trezoru nebo něčem podobném. Přesto nemohu více doporučit, abyste své zbraně měli za všech okolností pod zámkem nebo pod vaší naprostou kontrolou.

Pokud máte děti, přečtěte si můj předchozí článek o soužití zbraní a dětí v jedné domácnosti. A ačkoliv děti jsou asi nejvíce zranitelné, nezapoměňte na ostatní návštěníky. A to nejen ty, které jste pozvali, ale hlavně ty, které přišli bez pozvání.

Další bezpečnostní doporučení

A nebyl bych to já, kdybych nepřidal pár dalších doporučení a rad

• Naučte se bezpečně ovládat vaši zbraň
• Používejte jen zbraň, která je v bezvadném stavu
• Používejte správné střelivo, které je určené a schválené pro vaši zbraň
• Používejte ochranu sluchu a zraku
• Alkohol nebo drogy a zbraně nepatří k sobě. A ne, ani jedno malý.
• Stejně jako auto, i vaše zbraň by měla být pravidelně překontrolována odborníkem-puškařem

Vlastně mě toto téma napadlo, když jsem sledoval, jak skupina cizinců napadla číšníka na Staroměstském náměstí. Kladl jsem si otázku. Kdybych byl v danou chvíli na místě, pomohl bych tomu člověku nebo bych se raději uklidil stranou a maximálně zavolal policii? Nebo bych se pokusil i hrozbou použití nebo dokonce použitím střelné zbraně napadenému pomoci?

Nakonec jsem došel k závěru, že bych se do takové situace nemotal a raději se držel stranou, Maximálně bych napadenému poskytl první pomoc do doby než by dorazila lékařská pomoc.

„A na co tedy ten zbroják máš?!?!“ Bude určitě jedna z prvních reakcí, která může člověka napadnout. No a tady to začne být právě složitější. A nebo vlastně úplně jednoduché. Záleží na úhlu pohledu, který máme.

Ten můj pohled  je, jak už je pravidlem, je ten složitější.

Všude kolem sebe slýchávám, že je naprosto nepochopitelné, proč v naší zemi chodím ozbrojený. V naprosto bezpečné zemi, kde navíc máme fungující policii, která nás ochrání. To ostatně povídejte tomu číšníkovi nebo třeba těm dvanácti tisícům žen, které bývají ročně znásilněny. Asi se shodneme, že není možné mít nepřetržitě policistu za zadkem, aby mi ho chránil (a upřímně, asi by se mi v takové společnosti ani nelíbilo). Prostě jsou okamžiky, kdy se může stát něco špatného a pomoc bude v nedohlednu. A proto jsem rozhodl, že se chci umět postarat sám o sebe a to včetně možnosti se bránit.

Není to pak ale sobecké, odmítat pomoc někomu v nebezpečí? Asi ano, ale podívejme se na tento konkrétní případ. Jdete po „Staromáku“ a vidíte bandu evidentně „pod parou“, chlapů, jak kope do ležícího člověka. V případě, že se rozhodnete do takového konfliktu vstoupit, je evidenentní, že dobrým slovem toho moc nezmůžete a spíše naopak útok pravděpodobně obrátíte i proti sobě. Když se pak budete bránit svou, legálně drženou zbraní, pravděpodobně někoho připravíte o život nebo jej těžce zraníte. A to předpokládejmě zázrak, že jsme na přelidněném náměstí nikoho nezůčastněného střelbou nezranili, protože jak je obecně známo, střelec je odpovědný za střelu po celou dobu (tedy i odraženou nebo takovou, která někoho zraní po průchodu překážkou).

Co pak bude následovat? Poděkuje vám někdo za zachráněný život? Spíš naopak. Budete vyšetřováni a každý váš krok onoho osudného večera bude podrobován zkoumání znalců. Každá vteřina události bude týdny zkoumána, zda-li jste v onom řetězci událostí neudělali sebemenší chybu. A pokud ano, usmaží vás na ni.

Náš právní systém je totiž nastaven tak, že policisté jsou hodnoceni podle počtu „sdělovaček“, úspěšný státní zástupce se pozná podle toho, že žalobu dotáhl k odsuzujícímu rozsudku. Žalobci pak nestačí rozsudek prvního stupně, takže o pořádnou zábavu je postaráno. A občas to dopadne tak, že vás z kriminálu vytáhne (a to doslova) až rozsudek ústavního soudu.

Takže se, vážení spoluobčané, na mě nezlobte. Do senátu jste zvolili zelené, komunisty a další „nezavislé“ kandidáty v čele s Jiřím Dienstbierem ml., kteří úspěšně podporují  odzbrojovací politiku, kterou razí představitelé Evropské Unie.

Když jsem po vás chtěl podepsat petici za nezpříšňování zbraňové legislativy, řekli jste mi, že se vám zbraně nelíbí, a že proto ji nepodepíšete. Protože záliba ve střelných zbraních „je prostě divná“ a „pouze pro militantní hovada“.

Fajn, respektuji váš názor. Ale pak si nestěžujte, že vám nikdo nepomohl.

Pokud si myslíte, že zbraně v rukou bezúhonných občanů nejsou špatný nápad, zvažte případný podpis petice na podporu slušné společnosti.

A nebo ještě lépe: postarejte se o sami o sebe.

Později jsem o tom přemýšlel a došlo mi, že v dnešní společnosti je takový přístup vlastně hodně neovyklý. Nejsem nakonec opravdu „ten divný“ já?

Vlastně mě kolegova reakce překvapila. Jasně pracuji v Praze, kterou lze právem považovat za ráj „sluníčkářů“, ale přesto mě to donutilo k zamyšlení. I když se nijak zvlášt nechlubím tím, že chodím konzistentně ozbrojený střelnou zbraní, mnoho lidí v mém okolí o tom ví. Typickou reakcí pak je spíše nezájem a změna tématu. Možná i proto mě zaskočila taková reakce na obyčejný kapesní nůž.

Proč tedy vlastně chodím s nožem v kapse a dokonce i ozbrojený střelnou zbraní? Je to vlastně jednoduché, mám rodinu, dvě krásné děti, ke kterým se plánuji každý večer vrátit. Na druhou stranu, nejsem tak bohatý, abych si mohl platit soukromou ochranku, která by se za všech okolností postarala o mé bezpečí. Typickým argumentem pak může být, že máme policii, která je tu právě proto, aby zajišťovala bezpečí. To by byl správný argument, kdyby to však byla pravda. Je smutnou pravdou, že policie nikdy nemůže být všude. A taky je pravda, že zlé věci se nedějí pod nosem policie, ale spíše tam, kde po policii není v dané chvíli ani stopy. A i kdyby příslušníci naší policie patřili mezi partu Avengers, nikdy nebudou schopni dorazit v případě nouze včas na místo. Důvodem je, že násilný střet se eskaluje velice rychle a obvykle bez předběžného varování, takže prakticky není šance kontaktovat policii, aby sjednala pořádek-nejde to prostě stihnout. To mi ostatně potvrdí každý, kdo se alespoň jednou za život přichomýtl i k obyčejné hospodské rvačce.  To ve spojení s dojezdovou dobou, která je, například právě v Praze něco přes 5 minut (ale pozor – Policejní Prezidium stanovilo jako maximální dobu 20 (!!!) minut), znamená, že pokud opravdu půjde do tuhého, policie nemá šanci přijet na místo včas, aby obět ochránila.

Proč jsem se vlastně nakonec rozhodl chodit ozbrojený já? U mě byla tím impulsem vlastně banální událost. Byl jsem v Praze na Karlově Náměstím a protože jsem měl chvilku, sedl jsem si tam na lavičku a četl si knížku. Po chvíli mě ze četby vytrhl někdo, kdo se mě ptal na to, jestli nemám nějaké drobné. Zvedl jsem pohled a zaznamenal tazatele. Jednalo se o celkem urostlého chlapa kolem 30 let. Odpověděl jsem mu, že mu nic nedám a chtěl jsem si číst dál. Ještě, než jsem se opět začetl do knížky, zaznamenal jsem, že ten muž tam už není sám, ale ve společnosti dalších dvou chlápků.

To už jsem se necítil ůplně bezpečně a rozhodl jsem se odejít pryč. Vstal jsem a dal se na ústup. Ti chlapi na mě koukali a když jsem chtěl projít, nepohnuli se ani o centimetr. Nevím, co tím sledovali, bylo to tak zvláštně pasivně – agresivní, možná pomsta, že jsem jim nepřispěl na pivo. Nakonec jsem se nějak prosmýkl a odešel pryč. Když jsem pak nad tím zpětně přemýšlel, došlo mi, že to mohlo sice dopadnout úplně jinak, podstatně hůř pro mě.

Tahle událost mě donutila k tomu, abych přehodnotil to, jak přemýšlím o své bezpečnosti. Nikdy jsem se vlastně o svojí bezpečnost nebál. A vlastně se nebojím ani dneska. Žijeme v zemi, která se řadí mezi nejbezpečnější země na světě.  Jenže kousek od našich hranic umírají lidé. Úplně obyčejní lidé, kteří ráno políbili své blízké a šli do práce. A už se nevrátili, protože se někdo rozhodl je zabít. Paříž, Nice, Berlín. Všude tam umírali nevinní lidé. U nás je klid, ale  na jak dlouho? Bezpečnostní experti se svorně shodují, že není otázkou, jestli se teroristický útok u nás stane, ale kdy.

Modlím se, aby se mýlili, jenže něco mi říká, že jednoho dne se to stane. Pochopitelně i tak existuje velice nízká pravděpodobnost, že zrovna já budu na místě. Ale co by kdybych se zrovna já v tuhle nesprávnou dobu ocitl na nesprávném místě? Nechci sedět v koutě a čekat, až mi nějaký magor prostřelí hlavu, jako se to stalo například v Bataclanu. A vlastně ani nemusíme chodit úplně daleko, protože i u nás občas člověk narazí na magora.

Obě tyto události mají společnou jednu věc. Ty lidi tam neumřeli hned. V tom Bataclanu i v Uherském Brodu byla spousta lidí naživu a útočník je postupně likvidoval. A ještě jedna věc tam byla společná-útočníci měli střelné zbraně a oběti byly neozbrojené.

Nechci tvrdit, že bych se stoprocentně dokázal ubránit. Možná bych zemřel stejně jako ostatní. Ale věřím tomu, že moje šance budou radikálně vyšší než beze zbraně. Chci mít alespoň šanci bojovat o svůj život. Šanci vrátit se večer domů ke své rodině.

Tak co vlastně odpovědět na takovou otázku?

Vlastně je to úplně jednoduché. Odpověď je jednoduchá „Ano, chodím ozbrojený.“

A pak je tu ta druhá otázka, kterou můžete dostat. Proč chodíte ozbrojený? No a na tuhle otázku je buď ta dlouhá (něco jako tenhle článek) nebo krátká:

Stejně jako v autě nosím bezpečností pás, nosím zbraň. Nepředpokládám, že ji budu muset použít. A úplně stejně nechci nabourat. Bezpečnostní pás i zbraň mi může zachránit život, ale to neznamená, že to chci zkoušet v reálu.

Vlastně to není tak složité a docela i logické.

Nedávno jsem na webu narazil na článek, který popisoval deset věcí, pro které vás určitě vykopnou ze střelnice. Při jeho čtění jsem se přistihl, že souhlasně pokyvuji hlavou a dokonce jsem si díky němu vzpomněl na pár případů, které jsem na střelnici zažil. Rozhodl jsem se proto, že článek přeložím a zkusím ho převést do našeho prostředí, aby byl prospěšný i pro českého čtenáře.

Je nesporné, že střelné zbraně mohou být nebezpečné (nebo spíš nezodpovědní držitelé). Proto existuje spousta psaných, ale i nepsaných pravidel, které vznikly právě proto, aby nikdo nepřišel k úrazu.

Předně je potřeba připomenout, že každý střelec je primárně zodpovědný za to, aby nikoho svou střelbou nezranil a dokonce aby sám nebyl zraněný. Pokud uvidíte, že někdo porušuje pravidla, není nic špatného na tom, jej na to upozornit, případně upozornit na takového střelce správce střelnice.

Uvědomte si, že správce střelnice tam je právě proto, aby zajistil, že všichni budou dodržovat pravidla bezpečnosti a provozní řád střelnice. Vaší zodpovědností je pak tyto pravidla znát, dodržovat je a v neposlední řadě uposlechnout všech pokynů správce.

V případě, že nebudete tyto pravidla dodržovat, můžete být v nejzažším případě dokonce ze střelnice vykázáni.

Takže jak si spolehlivě svou návštěvu střelnice nedobrovolně zkrátit?

1. Úmyslně střílet mimo terč

Máte terč, ale jako mnohem lepší zábavu vnímáte odstřelování vybavení střelnice? Když pominu, že se jedná o prachobyčejné vandalství, je to i nebezpečné. Všechny střelnice mají zpracovány podrobné balistické analýzy, které počítají s tím, že střelci střílejí do terčů. Při střílení jinam než do terčů, může dojít k nebezpečnému odrazu střely a následnému zranění.

A to nemluvím o tom, že poškozené vybavení musí provozovatel střelnice opravit a to stojí peníze. Zbytečným zvyšováním nákladů poškozujete už takhle problematické podnikání majitele střelnice, což může v konečném důsledku vést až k jejímu uzavření. Sám jsem byl svědkem několika uzavřených střelnic, protože se majiteli už nevyplatilo ji udržovat, zejména ve spojení neustálého boje o udržení střelnice v chodu i přes neustálé protesty obyvatel v okolí.

U venkovních střelnic se dokonce může stát, že na ni zabloudí nějaké zvíře. To, že se takové zvíře vyskytuje ve střelišti, neznamená, že byste jej mohli zastřelit. Lov zvěře je možný jen po splnění podmínek pro lov a proto, i kdybyste byli držiteli loveckého lístku, nemáte oprávnění takové zvíře zabít.

Pokud tedy takové zvíře zabloudí na střelnici, měli byste zastavit palbu a informovat o tom správce střelnice. Ten už se pak postará o vše potřebné.

2. Dohadování se s ostatními střelci

I kdyby byl ten člověk vedle vás naprostý idiot, pamatujte na pořekadlo, že moudřejší ustoupí. Už několikrát jsem zde psal, že považuji střeleckou komunitu za jednu z nejslušnějších společností, která se za všech okolností vždy snaží předejít konfliktu před střetem. Dodržujte to i na střelnici!

Pokud takový člověk navíc ohrožuje bezpečnost na střelnici, nesnažte se to vyřešit. Zavolejte správce střelnice, on už ví, jak si s takovým blbcem poradit.

Neberte to jako žalování nebo donášení – tady totiž může jít o život!

3. Nedodržování pravidel bezpečné manipulace se zbraněmi

Nikdy není dost opakování těchto pravidel, takže pro osvěžení:

1. Vždy se chovejte ke zbrani tak, jako by byla nabitá.
2. Nikdy nemiř na cokoliv na co nechcete vystřelit.
3. Prst mějte mimo spoušť až do chvíle, než budete střílet.
4. Mějte povědoví o tom co se nachází mezi vámi, cílem, ale i za ním.

Jednoduché, že? Tak se tím, prosím, řiďte! Věřte, že se nikdo nebude cítit bezpečně, pokud na něj namíříte svou zbraň s prstem na spoušti. A pokud si toho všimne správce střelnice, téměř jistě vám ukáže dveře ven.

Tyhle pravidla prostě nejsou pro srandu králíkům, ale jsou zde proto, aby se všichni návštěvníci vrátili ze své návštěvy střelnice v pořádku.

4. Půjčování si cizího vybavení bez dovolení

Leží na vedlejším stavu dalekohled, ale majitel si zrovna odskočil? Určitě není v pořádku si jej půjčit. I když může střelecká komunita působit jako jedna velká rodina, stále jsme jen cizí lidé, kteří mají, shodou okolností, podobný koníček.

Je naprosto v pořádku, poprosit svého kolegu o půjčení něčeho z jeho vybavení a on vám s největší pravděpodobností vyhoví. Ale není v pořádku toto považovat  za samozřejmost nebo dokonce právo.

Ono okřídlené: „je lepší žádat o prominutí než prosit o povolení“ na střelnici neplatí.

5. Vycházky za palebnou čáru

Řada střelnic nemá k dispozici podávací zařízení, které dopraví terč na požadovanou vzdálenost, ale je potřeba terč na požadované místo odnést. Není hloupější nápad se vypravit s čerstvě nafasovaným terčem rovnou do prostoru střeliště. A to i když zrovna nikdo nestřílí!

Když pominu fakt, že se taková věc nedá nazvat jinak než pokus o sebevraždu a kandidaturu na Darvinovu cenu, určitě to nepřidá na pohodě ostatních. Vědomí, že mají mezi sebou na palebné čáře někoho, kdo se chystá zemřít nebo se o to alespoň snaží, nepatří mezi ty příjemné pocity.

Vždy se ptejte po řídícím střelby. Může to být jak správce střelnice, tak i někdo ze střelců, který byl správcem střelnice určený. Tenhle člověk je zodpovědný za zahájení a ukončení střelby. Pokud si tedy potřebujete umístit terč, nejprve se ujistěte, že jste se domluvili s tímto člověkem. On pak ukončí střelbu, ujistí se, že všichni střelci vybili své zbraně a následně zavelí pokyn „k terčům“. Teprve pak se můžete vydat do střeliště umístit svůj terč.

Během střeleb prostě stůjte na palebné čáře. Nestřílejte ani za ní a ani před ní. Pokud se totiž například rozhodnete, že si prodloužíte vzdálenost k terči tím, že ustoupíte o několik metrů za palebnou čáru, ohrožujete ostatní. A takové šílenosti se netolerují.

6. Nabitá zbraň ve chvíli, kdy je někdo ve střelišti

S předchozím bodem se pojí i tento bod. Stejně tak, jako je nebezpečné chodit v průbehu střelby za palebnou čáru, je stejně tak nebezpečné mít nabitou zbraň, když se v tomto prostoru pohybují jiní lidé.

Pokud řídíci střelby ukončí střelbu, všichni by měli bezpečně vybít svou zbraň a zbraň odložit.

Mě osobně se stalo, že jsem si šel vyměnit terč a za mými zády vyšla rána. Věřte mi, že v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Zařval jsem něco sprostého a běžel zpět. Co se stalo? Jeden ze střelců se vrátil ze záchoda a rozhodl se pokračovat v započaté střelbě. A mě si nevšiml. Měl jsem totiž na sobě maskáče. Od té doby, pokud je nás na palebné čáře víc, nosím reflexní vestu.

Kdybych to tenkrát rozmázl, asi by si tento člověk vysloužil minimálně vyhazov ze střelnice, ne-li něco horšího. Na druhou stranu bylo vidět, že toho člověka to vyděsilo více než mě a já si jsem jistý, že už to nikdy neudělá.

7. Zdržování

Tohle je poněkud sporné téma. Každý si zasloužíme, abychom při střelbě nebyli vyrušování a měli dostatek prostoru a klidu na střelbu. Na druhou stranu, je potřeba poskytovat prostor střelcům, aby si mohli zajít zkontrolovat nebo vyměnit své terče.

Mnohokrát se mi stalo, že jsem měl „štěstí“ na střelce „ladiče“. Takový střelec snad na každé své návstěvě nastřeluje svůj (už desátý) puškohled nebo kolminátor. Narozdíl od ostatních disponuje dalekolhledem a nemá potřebu chodit kontrolovat terč. Ne tak ostatní.

U takového člověka se naprosto běžně setkáte na prosbu o přerušení střelby s odpovědí, že hned, jak vystřílí zásobník. Co už ale opomene dodat, že se jedná o čerstvě napáskovaný, třicetiranný zásobník, a že mu každý výstřel bude trvat minuty, protože přeci „ladí nový kolminátor“.

Nikdo netvrdí, že by se střelba měla přerušovat každou druhou minutu, ale skutečně není nic příjemného čekat na takové „zdržovače“. Domluvte si se skupinou nějaký časový interval a ten pak dodržujte.

8. Nedočkavost při střelbě

Nestřílejte před tím, než řídící střeleb zavelí ke střelbě. Dokud není povolena střelba, je považován prostor střeliště za bezpečný a tak k němu všichni přistupují.

Je zodpovědností řídícího střeleb, aby měl povědomí o tom, jestli se za palebnou čárou někdo nepohybuje a pouze na jeho pokyn je možné střílet.

Ohrožení ostatních při střelbě může být a je velký problém a s největší pravděpodobností si, v tom nejlepším případě, ten den už nezastřílíte.

9. „Diskutování“ se správcem střelnice

Správce střelnice tam je pro zajištění bezpečnosti a vy ho, pokud chcete střelnici využívat, jej musíte poslouchat. Je naprosto jedno, jestli s ním souhlasíte nebo ne. On je tam šéf a „náš zákazník, náš pán“ na střelnici neplatí.

Pokud máte nějaký problém, choďte jinam.

10. Namíření zbraně na jinou osobu

Namířit zbraň na někoho jiného je naprosto neomluvitelné. Můžete tisickrát argumentovat, že zbraň není nabitá. To se prostě netoleruje.

Jde o to, že nikdo se necítí bezpečně, když na něj míří zbraní někdo jiný. Zkuste se vžít do situace na druhém konci hlavně, jaký je to pocit?

Na vojně, na střelbách jsem zažil situaci, kdy jeden z vojáků se při střelbách otočil se zaseknutou zbraní. Nemyslel to zle, měl problém a podvědomně se otočil na velitele přičemž držel pušku. Reakce velitele byla blesková a ten voják si ji bude pamatovat do konce života.

Když se něco takového stane vám, nepanikařte, ale důrazně zavolejte na dotyčného, aby na nikoho nemířil. Nesnažte se nu zbraň nějak uchopit nebo nedejbože nějak dotyčného chytat.

Stejně tak si ale všímejte toho, kam kdo se svou zbraní míří, abyste se nedopatřením nedostali před ůstí jeho hlavně.

BONUS: Uklízejte po sobě

Není nic nepříjemnějšího, než když přijdu na střeleckou pozici a pro prázdné nábojnice není kam šlápnout. Neznám střelnici, kde by nebylo zvykem, nebo minimálně slušné, po sobě uklidit.

Když po sobě neuklidíte, další po vás bude muset v rámci svého zaplaceného času nejprve uklidit nepořádek po vás. To není moc fér, že?

Netvrdím, že když jednou zapomenete uklidit, nebo někde zapomenete válet se jednu prázdnou nábojnici, budete mít problém. Takto to není. Ale pokud chodíte na konkrétní střelnici pravidelně a pravidelně po sobě budete nechávat nepořádek, vězte, že si vás správce zapamatuje a příště si na vás došlápne.

Věřím, že většina z uvedeného je pro vás jen nošením dříví do lesa, a že si na takové věci dáváte pozor. Pokud ale znáte někoho, kdo tyto  pravidla porušuje, můžete jej třeba nechat stokrát opsat tento článek

Možná si ale nejste úplně jisti, jestli to za tu energii, čas a peníze opravdu stojí. Naštěstí naše legislativa je ke střelcům relativně přátelská a dává každému držiteli obrovskou důvěru, která spočívá v tom, že po dohledem držitele zbrojního průkazu může na střelnici střílet každá dospělá osoba a dokonce, při splnění zvláštních podmínek, můžete vzít na střelnici i vaši ratolest, které je alespoň deset let. Tak tedy jak na to?

Máte řadu možností, buď si zaplatíte instruktora přímo na střelnici nebo využijete akce na některém z mnoha slevových a zážitkových serverů.

Výhodou těchto akcí je, že máte možnost si vyzkoušet větší škálu zbraní a ve většině případů se o vás bude „starat“ zkušený profesionál, který má rozsáhlé zkušenosti. Nevýhodou pak ale může být vyšší cena, protože kromě pronájmu střelnice a střeliva, platíte ještě čas profesionála, který vás musí mít trvale pod dozorem.

Za úplně nejlepší variantu považuji domluvit se s nějakým kamarádem nebo známým, který je již držitelem zbrojního průkazu a je ochoten vás vzít na střelnici. Kromě úspory peněz se návštěva střelnice stane mnohem pohodovější a neformálnější. Navíc budete mít mnohem víc času, protože jediné, co vás bude limitovat, je zásoba střeliva, kterou kamarád přinesl.

Ve všech případech bude vaše návštěva střelnice probíhat víceméně podobně. Po příchodu na střelnici vaše první kroky budou směřovat za správcem střelnice, kde mu předložíte ke kontrole svůj občanský průkaz nebo pas. Pak už můžete směle pokračovat na přidělené střelecké stanoviště.

Před samotnou střelbou by vás váš průvodce měl poučit o bezpečnosti při střelbě. Tou nejdůležitější věcí je to, že za všech okolností musíte se zbraní mířit do bezpečného prostoru, tedy tam, kde jsou obyčejně umístěné terče a v žádném případě nesmíte se zbraní namířit na jiného člověka a samozřejmě ani na sebe. Občas mě děsí, když vidím, že spousta laiků má tendenci z nějakého, mě neznámého důvodu, koukat do hlavně pistole. Nedělejte to, za prvé je tam tma a nic tam neuvidíte a za druhé, pokud by zbraň vystřelila, měli byste velké bebí.

Kamarád by vám, kromě bezpečnosti, měl vysvětlit také ovládání zbraně. Pokud vám není něco jasné, určitě se zeptejte. Každý střelec vám vše rád vysvětlí.

A pak už je to jen na vás – užijte si svůj čas. Věřím, že vás střelba chytne a brzy se potkáme někde na střelnici. A pokud nemáte takového kamaráda a pohybujete se někde po Praze a okolí, ozvěte se mi. Rád s vámi zajdu abyste si mohli vyzkoušet tenhle skvělý koníček.

Nejprve si zodpovězme otázku, co je to vlastně to nošení s nábojem v komoře. Aby mohla pistole (a vlastně jakákoliv střelná zbraň) vystřelit, musí být nabitá. To je logické. Co se týče pistole, znamená to, že náboj musí být dopraven ze zásobníku do prostoru, který se jmenuje nábojová komora, která ústí do hlavně v těle pistole. Zároveň musí být nějakým způsobem aktivován úderník, který po stisku spouště udeří na zápalku náboje a dojde k výstřelu.

Aby to nebylo tak jednoduché, rozlišujeme z tohoto pohledu několik konstrukcí:

• Single Action (SA) – Jednočinná spoušť provádí jednu činnost – uvolnění napnutého bicího mechanismu (kohoutu nebo úderníku). Chod spouště v tomto režimu je krátký a lehký. Před každým výstřelem musí být nejdříve napnut bicí mechanismus, ať už ručně, nebo automaticky. Tento typ spouště se vyskytuje u téměř všech dlouhých zbraní a také u některých revolverů a samonabíjecích pistolí.
• Double Action (DA) – tento systém využívá například u nás populární CZ-75. Jak už název napovídá, jedná se o dvoučinný mechanismus spouště.  Z této pistole je možné vystřelit jak s vypuštěným, tak i nataženým kohoutem (tedy jak v jednočinněm módu – SA, tak ve dvojčinném). Typicky to je tak, že pokud máte zbraň v pouzdře, máte kohout vypuštěný. První výstřel vyžaduje tedy více síly na spoušť, ale po prvním výstřelu se zbraň automaticky přebije a kohout je pak už v zadní poloze a pro výstřel je potřeba mnohem menší síly kladené na spoušť. Výhodou je, že ve dvojčinném módu
• Double Action Only (DAO) – Poslední variantou spoušťového systému, který je typický například pro pistole značky Glock, je právě DAO. Aby zbraň mohla vystřelit, musí být úderník nebo kohout natažený. U systému Glock je to  ještě trochu jinak, protože u něj se používá tzv. částečně předepjatý úderník. To v praxi znamená, že uderník se natažením dostane „na půl cesty“ a stiskem spouště je potřeba jej ještě kousek posunout dozadu a dodat mu dostatek energie potřebné pro dostatečně silný úder zápalky náboje a tedy i vystřelení.

Ostatně se podívejte na obrázek níže, kde je názorně vidět, jakým způsobem pistole pracuje.

Jak je vidět na obrázku, náboj je natažením zbraně dopraven ze zásobníku do nábojové komory. Následně úderník udeří na zápalku a dojde k výstřelu. Část energie je pak využita pro opětovné samočinné nabití, závěr putuje směrem vzad, vystřelená nábojnice je vyhozena ven, úderník se natáhne a závěr cestou zpět vyjme další náboj ze zásobníku a dopraví ho do komory. A celý cyklus se může opakovat.

A nyní se oklikou dostávám k původní otázce. V jakém stavu nosit svou zbraň pro sebeobranu. S nábojem v komoře nebo raději ne?

Proč nemít náboj v komoře?

Nejprve zkusím rozebrat obecné argumenty proč nenosit. Prakticky jsou dva. Ten první je bezpečnost. Nenatažená zbraň nemůže vystřelit, a to ani neúmyslně. Druhým argumentem je to, že pokud bych se dostal do situace, kdy je potřeba použít svou střelnou zbraň pro sebeobranu, dramatické nabití, tedy stažení závěru a jeho vypuštění by mohlo odradit útočníka od pokračování útoku.

Oba tyto argumenty se mmohou zdát logické a rozumné. Svým způsobem rozumné i jsou, ale problém vidím v tom, že z taktického hlediska, tedy když se opravdu budete muset bránit, ani jeden z argumentů neobstojí.

Riziko náhodného výstřelu je samozřejmě nulové u nenabité zbraně, to je fakt. Na druhou stranu, lze toto riziko prakticky eliminovat při zachování několika pravidel. Tím prvním a nejdůležitějším je, důsledné nesahání na spoušť zbraně, pokud neplanujeme střílet. Dalším neméně důležitým bezpečnostním předpokladem je, abyste nosili kvalitní pouzdro, které chrání lučík spouště a navíc je z pevného materiálu (např. kydex). Důvody jsem již rozebíral v jednom ze svých předchozích článků, takže se nechci opakovat. Kvalitní pouzdro prostě musí svou konstrukcí zajistit dostatečnou ochranu před náhodnou aktivací spouště. Pak je to ještě jedno pravidlo, které vás úchrání před nehodou, je vlastně celkem jednoduché. Zbraň opouští pouzdro pouze v případě, že ji uklízím do trezoru nebo pokud chci střílet. Když jde z pouzdra a neplanuji střílet, vždy ji musím vybít. Je to tak automatický proces, že nad ním prakticky nepřemýšlím. Jinými slovy, nabitá zbraň je pouze v pouzdře nebo ji držím v ruce zamířenou na cíl s úmyslem vystřelit. Pokud budete dodržovat těchto pár jednoduchých pravidel, nemusíte se bát o svou bezpečnost.

Kromě kvalitního vybavení, je potřeba mít u dostatečný trénink. Nakupte si pár školních  nábojů a ve volných chvílích pravidelně cvičte (říká se tomu suchý nácvik nebo-li sušení). Učte se jak bezpečně manipulovat s vaší zbraní, jak bezpečně a rychle tasit ze skrytého nošení a jak bezpečně zbraň zase uložit do pouzdra. Vždy se před nácvikem, klidně i několikrát, přesvědčte, že máte zbraň bezpečně vybitou, a že používáte jen školní náboje! Já dokonce to dělám tak, že pokud se rozhodnu trénovat, veškeré ostré střelivo zamykám do trezoru a v době nácviku mám venku jen školní náboje, abych omylem nenabil ostrou a vyvaroval se nepříjemnému překvapení.

A co se onoho „dramatického nabití“ týká, zde je to ještě složitější. Je fakt, že některé útočníky by to mohlo zastavit. Ale je  to skutečně tak? Možná ano, ale moje filozofie (a vaše by měla být stejná) je taková, že pokud vytáhnu zbraň na útočníka, musím být připravený střílet. Pokud z jakéhokoliv důvodu doufám, že zvuk závěru odradí útočníka a já nebudu muset střílet, neměl bych zbraň ze svého pouzdra vůbec vytahovat.

S tím se pojí ještě jedna věc. Je to otázka, kolik vlastně mám času na účinnout sebeobranu. Podívejte se na youtube. Najdete tam spoustu videí, kde se někdo bránil útočníkovi se zbraní v ruce. Vždy rozhodovaly sekundy! Zkuste si při vašem nácviku změřit, jak dlouho bude trvat vytažení nabité zbraně z pouzdra a výstřel. A pak to zkuste i s natažením. Když pominu riziko, že se zbraň při spěšném nabíjení může zaseknout, já osobně jsem se nikdy nedostal pod dvojnásobek doby bez natažení. Je to vteřina, ale i ta může rozhodovat.

Ale řekněme, že byste natrénovali tasení zbraně a její natažení tak, že to nebude hrát žádnou roli. Zamyslete se nad tím, že ne vždy budete moci použít obě ruce. Můžete být zraněni nebo budete jednou rukou chránit své blízkě. Co uděláte?

Proč mít náboj v komoře?

Již jsme si řekli, že nejběžnější argumenty pro to, proč nenosit náboj v komoře mají spíše nevýhody než výhody. Tak si to trochu shrňme. Zbraň v pouzdře, která je připravena k okamžité střelbě je pro vás taktickou výhodou. Můžete ji pro svou obranu použít okamžitě, a to i pouze jednou rukou. Někdy v budoucnu sepíšu článek o tom, jaké drilly bude potřeba trénovat, pokud to myslíte se svou zbraní pro sebeobranu vážně. Každopádně teď stačí vědět, že pokud budete nosit nabitou zbraň, budete mosi se bránit rychleji, pro tasení zbraně by vám měla stačit i jedna ruka, a to i tzv. ta slabá (pokud budete zraněni nebo vám situace neumožní použít vaši dominantní ruku). Pro rýpaly je nutné uvést, že zbraň se dá natáhnout i jednou rukou, ale ztrácíte rychlost a mobilitu.

Dalším důležitým aspektem je, že při nabíjení zbraně, obzvláště ve spěchu, může dojít k nějaké závadě a vy nebudete moci se účinně bránit. Vždy je totiž lepší mít nabitou zbraň kde stačí jen stisknout spoušť než ve spěchu a stresu se snažit nabíjet.

Koneckonců, pokud se chcete pokusit odradit útočníka a máte na to dostatek času, vždy můžete zkusit použít varovný výstřel.

Pouze pozor na jednu věc – každá pistole je jiná a vy byste měli respektovat její konstrukční omezení. Co tím myslím? Jedná se o to, jak je ta která pistole konstruována pro nošení v nabitém stavu. Glock má jen jednu možnost, prostě zasunete zásobník, zbraň natáhnete a uložíte do pouzdra. U ČZ-75 vypustíte kohout na bezpečnostní ozub. Tedy do pozice, kdy je kohout zbraně zajištěný proti náhodnému uvolnění a nárazu do zápalky náboje.  Některé zbraně mají pojistku a některé ne. Prostě nastudujte si co nejvíce informací o vaší pistoli, abyste ji mohli bezpečně nosit.

Jak na to?

Pokud jsem vás přesvědčil, že dává smysl nosit svou zbraň nabitou, ale stále si nejste jisti, že je to pro vás a vaše okolí bezpečné? To je v naprostém pořádku. Není potřeba být „vynervovaný“ a bát se, že si ustřelíte tu část těla, kam je namířeno ustí hlavně ve vašem pouzdru. A zejména mužská část populace se může cítit extrémně ohroženě v případě tzv. appendix carry

Začněte postupně. Nejsem si jist, jestli tento postup aplikoval někdo přede mnou, ale já si na něj přišel sám a přišel mi užitečný, proto se o něj s vámi podělím.

Začal jsem tomu říkat „polo-nabitá pistole„. O co se jedná? Princip je takový, že z počátku jsem nosil zbraň nataženou, ale bez náboje v komoře, takže i kdybych omylem stiskl spoušť, zbraň by nevystřelila. Na druhou stranu, jsem si každý večer mohl ověřit, že stav natažené zbraně zůstal takový, jaký byl ráno před odchodem z domu.

U Glocka jsem to například udělal tak, že jsem nejprve pistoli natáhl a teprve pak jsem vložil do pistole zásobník. Takto jsem pistoli nosil tak dlouho, dokud jsem si neověřil, že je bezpečné ji nosit nataženou. Teprve, když jsem si ověřil, že se mi nikdy nepovedlo „vystřelit“, začal jsem nosit zbraň opravdu nabitou.

Věřím, že tento postup je rozumně bezpečný a zajistí dostatečnou důvěru v bezpečnost zbraně a hlavně sebe při nošení zbraně. A hlavně být připravený bránít sebe a své blízké opravdu každý den.

Z facebooku vybírám pár reakcí, které reagovaly právě na bod o konzistentním nošení zbraně, jejichž autoři nepovažují za nutné nosit zbraň vždy a všude.

První přístup je, podle mého názoru jedním z nejrozšířenějších:

Bod 8. (Občasné nošení zbraně – pozn. autora) nevidím jako nějakou extra závadu… U nás na vesnici rozhodně denně nenosím a ani to neplánuju… Nosím jenom do měst nebo prostě někam kde je větší koncentrace kriplů…

Nechci tvrdit, že v našich končinách je natolik nebezpečno, že by se agresor skrýval za každým rohem. Proto se může zdát, že jsme schopni odhadnout pravděpodobnost útoku na sebe. Ale odpovězte si na toho:

Za rok 2016 (novější statistiky ještě nejsou uvolněné) bylo zavražděno 9 lidí, 48 žen bylo znásilněno a skoro 200 lidí bylo oloupeno. Byly tyto osoby natolik nezodpovědné, aby dobrovolně šly do míst, kde předpokládali, že budou napadeny? Vsadím se, že ne, stejně jako pisatel nepředpokládal, že se pohybují v oblastech s větší koncentrací „kriplů“, byly prostě jen ve špatnou dobu na špatném místě.

Taky si myslim že nosit zbraň když si jdu do večerky pro rohlíky nebo venčím psa asi není samozřejmost… Na to mám nůž a pepřák „kdyby něco“ … Prostě být připraven a nespoléhat jen na zbraň

Autor tohoto komentáře věří, že se agresorovi dokáže ubránít nožem a pepřákem. Nemám důvod toto zpochybňovat a určitě je lepší nůž a pepřák než nic. Jenže ne každý je schopný se ubránit pomocí těchto zbraní a když to vezmu do konečného důsledku, pisatel příspěvku vlastne chodí ozbrojený trvale, jen občas střelnou zbraň vymění za něco méně hlasitého.

Tak jak to tedy vlastně s tím konzistentním nošením střelné zbraně je?

Předně je potřeba si vyjasnit jednu důležitou věc – pokud věříte, že „není potřeba nosit zbraň , protože se právě necítíte ohrožený“ zvažte, zda tento postoj nepřehodnotit.  Bohužel je smutnou pravdou, že všichni z výše uvedených statistik by jistě tvrdili, že „si nikdy nemysleli, že něco takového by se mohlo stát právě jim. Určitě ne v jejich městě nebo na místech, kde jsou zvyklí se pohybovat prakticky každý den.“

Tak si to vezměmě popořádku. Žijete na vesnici nebo na malém městě, kde se nikdy nic špatného nestalo. Pomiňme teď fakt, že takové místo neexistuje, protože tam, kde žijí lidé, se prostě zločiny stávají. Ale to je jedno. Ráno se probudíte a vyrazíte do nejbližší večerky koupit rohlíky k snídani nebo vyvenčit psa. „To je jen za rohem, proč bych sebou měl  tahat svoji zbraň“, říkate si.

Pokud takhle přemýšlíte,  zkuste to jinak. Pokud chcete, aby se vaše střelná zbraň stala běznou součástí vašeho života, na kterou se v případě nouze můžete spolehnout, musíte ji přijmout jako naprosto běžnou součást toho, bez čeho neopustíte domov. Musí se prostě stát další peněženkou nebo mobilem.

Když pak totiž dojde k nejhoršímu, stává se to obyčejně ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. Život prostě nefunguje tak, že se ráno probudíte a řeknete si, že vás nějak loupe v kříži, takže to znamená, že zrovna dneska vás někdo přepadne. Můžete se to stát kdekoliv a v jakékoliv situaci a stejně jako při odchodu z domova nazapínáte alarm podle toho, jestli „cítíte něco v kostech“, měli byste se podobně chovat ke své zbrani.

Smutným faktem je to, že i první přepadení může být i vaše poslední. A vaše zbraň vám prostě nepomůže, pokud v tuhle nejnevhodnější chvíli bude bezpečně zamčená v trezoru.

Zločinci nespí a nemají slitování. Buďte ti, kteří budou připravení bránit sebe a své blízké a nedají zločinci šanci nikomu ublížit. Noste svou zbraň.

Pokud ještě nevlastníte zbrojní průkaz, ale přáli byste si jej získat, zkuste využít mobilní aplikaci pro iPhone z mé dílny, která vám pomůže se připravit na zkoušku. Stáhnout si ji můžete do vašeho telefonu přímo z iTunes.

Statisticky vzato je počet zranění dětí střelnou zbraní, alespoň v našich končinách, díky bohu minimální. Může za to několik faktorů, mezi něž patří zejména fakt, že množství střelných zbraní mezi námi je relativně malé. Samozřejmě můžeme argumentovat statistikou ve Spojených Státech, kde je to jiné a každý z vás si určitě alespoň na jeden z případů jistě vzpomene. Je bohužel smutným faktem, že snadná dostupnost zbraní (a naprosté diletantství rodičů) bylo jen jedním z článků tohoto smrtícího řetězu. Je totiž úplně jedno, jestli zbraň ukradnu rodičům nebo si podle některého z hromady návodů na darknetu sestrojím výbušninu nebo jestli si zbraň vytisknu na 3D tiskárně. Ale to není podstatou tohoto článku.

Rád bych tímto článkem nastínil jistou cestu, jakou se vydat, pokud přemýšlíte o vlastnictví střelné zbraně, ale máte obavu, že byste tímto rozhodnutím mohli ohrozit vaše děti.

Sám mám dvě děti a tento postup aplikuji konzistentně od okamžiku, kdy jsem domů přinesl svou první střelnou zbraň. Časem jsem zjistil, že tento přístup, zdá se, funguje. Děti berou zbraně jako normální věc, která je zhruba stejně zajímavá jako škrabka na brambory (omlouvám se, lepší přirovnání mě fakt nenapadlo). Jejich pohled je zhruba takový, že ví, k čemu to slouží, ale nijak zvlášt mě to nezajímá. Jak toho tedy docílit?

Zbraně nejsou tabu!

Pokaždé, když jsem přinesu nějakou novou „hračku“ domů, vyvolá to pochopitelně zvědavost. Děti jsou zvědavé, a proto je zajímá, co to v tom malém kufříku. V klidu položím kufřík se zbraní na botník a říkám jim, co jsem to koupil. Že je to pistole, a že jim ji ukážu hned jak se svléknu.

Po odložení svršků jim dovolím, aby si ji se mnou prohlédli. Před nimi ji zkontroluji, že není nabitá a obě děti požádám, aby společně se mnou zkontrolovali komoru. Když se všichni přesvědčíme, že je zbraň bezpečná, dovolím ji, aby si ji prohlédli. Ač se to může zdát podivné, děti to moc nezajímá. Potěžkají ji v ruce, prohlédnou ze všech stran a ztrácejí o ni zájem. Je to zase jen další kus těžkého železa. Tím celá prohlídka končí a děti si jdou po svých, mnohem zajímavějších hračkách.

Co považuji za největší chybu, je tabuizování všeho, co se týká zbraní. Není nic, co by vzbudilo dětskou zvědavost více, než na otázku: „Tati, co to máš?“ odpovědět „Nic, nestarej se! Na to jsi moc malý!“

„Tati, co to máš?“ „Nic, co by tě mělo zajímat!“

Zkuste o tom přemýšlet takto. Máte doma motorovou pilu? Nebo alespoň ostrý nůž? A zakazujete dětem, aby se na tento nástroj byť jen po očku podívaly? Nejspíš ne. Možná svým ratolestem jen vysvětlíte, že se jedná o nebezpečný nástroj, a že by na něj neměly bez dozoru sahat. A třeba jim ukažete onu motorovku v akci. A úplně stejně byste měli přistupovat ke zbraním. Stejně jako nenecháte bez dozoru nastartovanou motorovou pilu, nebudete nechávat svou zbraň s nábojem v komoře v dětském pokoji.

Bezpečná manipulace? Ovšem!

Stejně jako vy jste si museli zažít bezpečnou manipulaci se zbraní, musíte to naučit své děti. Že se vám to zdá divné? V žádném případě! Nikdy nevíte, jestli ve slabé chvilce svou střelnou zbraň někde neodložíte a v mezičase se k ní přiblíží vaše dítě. Jste rodiče, takže už jste se určitě mnohokrát přesvědčili, že pro děti snad ani neplatí fyzikální zákony, a že občas to vypadá tak, že mají někde v dětském pokoji schovaný teleport, který je vždy spolehlivě dopraví do největšího průšvihu.

Snažte se proto děti zapojit do běžných aktivit, které se zbraní děláte. Pokud už legálně můžete, vezměte dítě na střelnici, aby si vyzkoušelo, co taková pistole umí. Ale i když tuhle možnost nemáte, přizvěte je alespoň, aby vám pomohli vyčistit zbraň po vašem návratu ze střelnice. Po vyčištění jim ukazujte, jak zbraň vzít do ruky (prst mimo spoušť!), pokud jsou už dostatečně silné na to, aby zkontrolovali, že zbraň není nabitá, naučte je to. Bedlivě je pozorujte, stejně jako vás pozoroval komisař u zkoušky. V klidu jim vysvětlujte kde dělají chyby a proč.

Moje děti mě rady pozorují při čistění zbraně a občas mi i rády pomohou. Dneska jsme například se synem ukládali přebité náboje do krabiček a závodili, kdo jich dá do krabičky více. Je vlastně jedno, jestli děláme něco, co má souvislost se zbraněmi nebo škrábeme brambory (když už jsem pistoli přirovnal k té škrabce ). Smysl je prostě takový, aby zbraně ztratily pro dítě onen závoj tajemnosti a staly se naprosto běžnou součástí vaší rodiny.

Občas za mnou přijde (hlavně) syn, že by se chtěl podívat na některou z mých zbraní. Nemám s tím problém. Jdeme společně k trezoru a on si vybere tu, která ho zrovna zajímá. Pistole, malorážka nebo „kosa“ – cokoliv – to je jedno. Vyndám ji z trezoru a společně zkontrolujeme, že není nabitá. Pak mu jí půjčím, aby si ji prohlédl. Neustále pečlivě hlídám, aby nepokládal prst na spoušť a mířil do bezpečného prostoru. On si ji prohlédne, vrátí mi jí a já ji zase uložím do trezoru, který zamknu. Celé to zabere jen pár minut.

Trezor je nutnost

Pokud vaše dítě vyroste už není batole, je nutnost mít doma bezpečný trezor na zbraně. Můžete svému dítěti stoprocentně důvěřovat, ale stejně je to jenom dítě. A hlavně, za své zbraně máte zodpovědnost.

Nebojím se nechat odloženou střelnou zbraň doma, kterou jsem samozřejmě vybil a zkontroloval, že je bezpečná. Vím, že mé děti si ji nebudou všímat – nemají důvod, protože  to pro ně není nic výjimečného. Jediné, na co musíte dát pozor, je situace, kdy si vaše dítě přivede domů kamarády. V ten okamžik musejí všechny zbraně do trezoru a klíč od něj skončí v mé kapse.

Když jdu pryč z domu, zbraně jsou buď za mým opaskem nebo v trezoru. Přes to nejede vlak.  Je samozřejmé, že klíč od zbraňového trezoru mám trvale pod kontrolou a z domu „odchází se mnou.“ Zamyslete se také nad tím, jestli by nebylo vhodné elektronické zabezpečení trezoru.

Zbraně jsou nebezpečné jen v nepovolaných rukou

Tímto článkem vás nechci nabádat k tomu, abyste doma nechávali „nadrcnutou“ pistoli, zatímco děti si vedle mi budou stavět Lego. To je samozřejmě nesmysl! To, co chci říct je, že byste neměli ze střelných zbraní dělat něco, k čemu se vaše dítě nesmí přiblížit ani na sto metrů. Zbraně prostě nebezpečné nejsou – nebezpečné je to, když zbraň drží v ruce diletant nebo psychopat.

Nebojte se své děti přizvat ke svému koníčku, naučte je co umíte, sdílejte s nimi vaši vášeň. Vrátí se vám to – až váš potomek vyroste, získáte skvělého parťáka na střelnici.

Částečně jsem se tohoto tématu dotkl již ve svém předchozím článku o pohodlném životě se zbraní, ale říká se, že opakování je matkou moudrosti.

 1. Nedostatečný trénink

Naše legislativa klade na držitele zbraní celkem tvrdé požadavky a obecně „úmrtnost“ u zkoušek trvale dosahuje kolem 50%. Možná právě proto řada držitelů zbraní nabývá dojmu, že po úspěšném absolvování zkoušek jsou dostatečně zkušení a dalšího výcviku není potřeba, a že bohatě stačí si občas zajít na střelnici.

Je potřeba si uvědomit, že na zkoušce prokazujete maximálně to, že umíte vzít střelnou zbraň do ruky a nezastřelíte při tom sebe a ani nikoho jiného. V žádném případě nejste touto zkouškou (a přípravou na ni) dostatečně kvalifikování na to, abyste byli schopni účinně a zodpovědně bránit sebe a své blízké se střelnou zbraní.

Prostě přípravné kurzy vás připravují na to, abyste zvládli úspěšně složit zkoušku odborné způsobilosti a určitě se nejedná o například kurz obranné střelby.

Získáním zbrojního průkazu to pro vás teprve začíná. Musíte se naučit zautomatizovat si bezpečnou manipulaci se zbraní, naučit se mířit, střílet, zvládat zpětný ráz své zbraně. Měli byste strávit hromadu hodin tzv. „sušením“, tedy nácvikem manipulace s nenabitou zbraní a určitě se svěřit do rukou odborníků na obrannou střelbu, kteří vás naučí vše důležité.

A ani to není konec. Cvik je potřeba pravidelným tréninkem rozvíjet a udržovat si získané znalosti a zkušenosti.

Jednou někdo řekl obrovskou pravdu:

Každý den se zlepšujete nebo zhoršujete…Ale nikdy nezůstanete stejný.

2. Špatně skrytá zbraň

Zbraň nebo její část, která rýsuje pod oblečením (tzv. printing), bývá častou chybou. To, že jste si toho nevšimli, znamená, že nemáte dostatečně vycvičené oko. Ale vězte, že po čase si takových věcí začnete všímat a budete se divit. Na druhou stranu je zajímavé, že když poprvé začnete nosit svou zbraň, bude se dít pravý opak. Panicky se budete kontrolovat, aby ani náznakem nebylo vidět, že máte na sobě zbraň, ale po čase, kdy budete nosit každý den svou zbraň několik let, tato obava vyprchá. Přitom kontrola sebe sama v zrcadle, kdy se ujistíte, že zbraň není opravdu vidět, zabere jen pár sekund.

A i když je smutným faktem, že řada lidí na to vysloveně kašle, nedělejte to také. Opravdu vám to nestojí za to, aby někdo, stojící za vámi ve frontě, začal ječet na celé kolo: „má zbraň!!!“ A to celé jen proto, že jste si vzali o dvě čísla menší triko. Na druhou stranu, někteří držitelé jsou naopak extrémně opatrní, aby ani pod mikroskopem nebyla vidět žádná známka, že máte svou zbraň při sobě. Pamatujte, že i přesto, co jsem uvedl, není konec světa, když se pod trikem nenápadně rýsuje hrana pažby vaší pistole. V žádném případě se nejedá o porušení našeho zákona a proto není panika na místě.

Celé to je prostě o tom, že před odchodem z domu se prohlédněte v zrcadle, že je vše v pořádku a pak v klidu vyražte. Je to takový dobrý zvyk, který byste si měli zažít.

3. Používání levného pouzdra

Nejde ani tak o to, že byste měli kupovat nejdražší pouzdra na trhu, ale spíš o tom, abyste se zamysleli nad tím, co kupujete. Je faktem, že univerzální látkové pouzdro za 100,- Kč pravděpodobně nebude tou nejlepší volbou. Na trhu najdete spoustu kvalitních a bezpečných pouzder za rozumnou cenu, ale stejně tak předražené šmejdy. Při výběru vhodného pouzdra byste měli mít na paměti, že by měl pevně držet naši zbraň na místě a být dostatečně pohodlný pro trvalé nošení. Zeptejte se zkušenějších kolegů, kolik si koupili pouzder a kolik mají zbraní. Budete překvapení, kolik jich doma mají v porovnání s počtem střelných zbraní. Důvodem je několik skutečností. Za prvé teprve po čase zjistíte, jak moc nvám konkrétní typ pouzdra vyhovuje. Pokud vyberete špatně, koupíte si jiný, lepší a ten starý hodíte do šuplíku. Proto se i vy nebojte expermentovat a vy nevyhovující vyřaďtě. Pamatujte, že výhody kvalitního, bezpečného a pohodlného pouzdra násobně převyšují náklady na jeho pořízení.

Upřímně se občas podivuji nad tím, že střelci jsou ochotni investovat desítky tisíc do své zbraně, ale na kvalitním vybavení pak zbytečně šetří. Smiřte se s tím, že za pouzdro zaplatíte i 10% ceny z pistole, ale je to cena, kterou musíte být připraveni zaplatit-jde o vaše pohodlí a zdraví! Výběr vybavení není rychlá záležitost a připravde se na dlouhé experimetování, než si vyberete tak, abyste byli spokojeni.

4. Nevhodné oblečení

Existují dva rúzné pohledy na tuto chybu. Ten první spočívá ve špatné volbě oblečení, které pak vede k nedostatečnému skrytí zbraně. To, že nosíte zbraň, neznamená, že byste byli nadosmrti odsouzeni k nošení dlouhých havajských košilí a kalhot o pět čísel větších. Stále se můžete oblékat tak, jak jste byli zvyklí, pouze musíte být opatrni, aby vaše vrstvy oblečení dostatečně překryly zbraň , kterou nosíte. S trochou experimentování určitě najdete kombinaci oblečení, které sedne vašemu stylu oblékání a zároveň spolehlivě ukryje vaší střelnou zbraň.

Druhá chyba, kterou můžete př svém oblékání udělat, je kompletní změna oblékání do tak zvaného tacti-cool stylu.

Chodit po městě v maskáčích s taktickou vestou křičí na celé okolí: „Pozor na mě! Jsem militantní šílenec!“ Smyslem maskáčů je o tom, abyste nebyli vidět. V lese, na poušti nebo v zasněžené krajině. Ve městě vás maskáče prostě neschovají, naopak budete svítit jako maják.

Myšlenka skrytého nošení je ta, aby nikdo netušil, že nosíte zbraň. Ne, abyste to hlásili světu už jen svým oděvem.

Malá drobnost: tmavé trika nebo košile ukryjí vaši zbraň lépe než svétlé svršky.

5. Osahávání a kontrolování zbraně

Tenhle zlozvyk je nejčastější u těch, kteří právě začali nosit zbraň. Je to pro mě nové a necítí se komfortně, proto pravidelně kontrolují své pouzdro „nenápadným“ dotykem, jestli jejich zbraň je stále tak, kam ji uložili.

Pokud však používáte kvalitní pouzdro a kvalitní opasek, není možné, aby vám zbraň někam sama utekla! Prostě jste ráno vstali, vyndali zbraň (ideálně) z trezoru, nabili a vložili do pouzdra. A tam zůstane až do chvíle, kdy půjdete spát.  Dobrou zprávou je to, že pokud budete vědět, že tohle děláte (třeba i díky tomuto článku) a získáte časem více zkušeností, tenhle zlozvyk sám  zmizí.

6. Používání jiného střeliva pro sebeobranu než na trénink

Střelivo není levná věc. Často střelci používají na trénink na střelnici jiné, levnější, střelivo než pro běžné nošení pro sebeobranu. Jenže není horší chvíle než v okamžiku, kdy se musíte bránit, abyste zjistili, že vaše zbraň „nemá ráda“ právě tohle střelivo.

Vždy trénujte se střelivem, kterým nabíjíte vaši zbraň pro sebeobranu. Jasně, možná je to dražší, ale stojí to za to, abyste měli jistotu, že v kritické situaci se můžete na svou zbraň a střelivo spolehnout.

7. Upravování se na veřejnosti

Proti osahávání zbraně a kontrolování, že tam stále je, tenhle zlozvyk přichází zejména v situacích, kdy vaše pouzdro nedrží dostatečně pevně na místě, máte na sobe nepadnoucí oblečení, popřípadě nosíte nekvalitní opasek.  A nebo kombinace všeho. Pak se totiž snadno stane to, že se pouzdro se zbraní nějakým způsobem posune a vy ho budete potřebovat usadit zpět na místo. Jenže dělat to na veřejnosti není nejlepší nápad. Takové upravování a nastavování celkem přiláká pozornost, o kterou určitě nestojíte.

Takže pokud se vám něco takového stane, zalezte si někam, kde nebude na vás vidět. Kabinka toalet nebo převlékací kabinka v obchoďáku je určitě dobrou volbou. Dejte si ale pozor, aby tam nebyly bezpečnostní kamery a byli jste skryti před nepovolanými zraky.

A hned druhý den vyřešte příčinu. Kupte si pořádný pásek, pouzdro nebo lépe padnoucí oblečení!

8. Občasné nošení zbraně

Svou zbraň byste měli nosi konzistentně a určitě není rozumné nosit zbraň jen občas. Je to stejné jako s bezpečnostním pasem v autě. Ten také nezapínate jen když si myslíte, že by se mohlo něco stát, ale zapnete si jej vždy než někam vyjedete (tedy aspoň si to myslím).

A stejný přístup byste měli aplikovat na váš způsob nošení zbraně. Prostě nikdy nevíte, kdy budete svou zbraň potřebovat. A je úplně jedno, jestli pojedete do vyhlášené no-go zóny nebo přes ulici koupit rohlíky.

Nehoda se prostě může stát kdykoliv a kdekoliv a proto je dobré být vždy připraven.

9. Neznáte zákony

Neznalost zákona neomlouvá. A v případě zbraní to platí dvojnásobně. Znejte své práva, ale zejména povinnosti! Zbraně jsou silně regulovanou oblastí, a přesto, že považuji naši zbraňovou legislativu za nejlepší na světě, stále klade na držitele legálních zbraní řadu povinností.

Není nic hloupějšího, než si nechat propadnout zbrojní průkaz jen proto, že jste zapomněli jit včas na zdravotní prohlídku nebo zapomenout v batohu střelivo s kterým právě míříte na letiště.

Naštěstí naprostá většina držitelů zbrojního průkazu je zodpovědná a obecně patří mezi nejslušnější občany naší země.

10. Máte špatný mindset

Jak jsem uvedl v předchozím odstavci, většina držitelů střelných zbraní jsou extrémně zodpovědní a obyčejně se chovají tak, že udělají vše, co je v jejich silách, aby se vyhnuli za každou cenu konfliktu. Pokud ale dojde k situaci, že nebudou mít jinou možnost než se bránit, jsou připraveni jejich zbraň použít pro obranu svou a svých blízkých. To je ten správný přístup, který by měl mít každý legální držitel střelné zbraně. Velkou chybou je pak to, když fakt, že máte u sebe legálně drženou zbraň, by u vás vyvolal pocit, že máte právo rešit problém jeho eskalací právě proto, že máte zbraň. Uvědomte si, že vaše zbraň vám nedává právo vyhledávat konflikty a hrát si na hrdiny. Ve skutečnosti byste se měli chovat právě naopak. I když (nebo právě proto), že máte zbraň musíte udělat vše pro to, abyste se konfliktu vyhnuli.

Když prostě vyjdete ze dveří svého domu, chovejte se jako zodpovědná a zákonů dbalá osoba, která žije svůj normální život a to poslední, co by chtěla, je použít svou zbraň za účelem sebeobrany. A pokud dojde k nejhoršímu, vy, policie i soudy si musejí být naprosto jistí, že nebyla žádná jiná možnost než použití střelné zbraně. Bez jediné pochybnosti.

Při psaní článku jsem vycházel z anglického originálu: http://concealednation.org/2014/07/10-common-concealed-carry-mistakes/