Psaní knih je jako dlouhá cesta lesem. Občas je to osamělé, někdy frustrující, ale když konečně vyjdete na mýtinu a spatříte ten výhled, uvědomíte si, že to všechno stálo za to. Přesně takhle se cítím, když vidím spokojeného čtenáře s mou knihou v ruce. Je to pocit, který vyváží všechny ty hodiny strávené o samotě před obrazovkou počítače.

Než se pustím do detailů mého tvůrčího procesu, rád bych se krátce dotkl jednoho aspektu, o kterém se moc nemluví. V Česku se autor knihami obvykle neuživí. Vydavatelé a distributoři si často berou 80% i více z ceny knihy.

Představte si to takhle: kniha, která se v knihkupectví prodává za 300 Kč, přinese autorovi často méně než 30 Kč. A to ještě před zdaněním. Při nákladu 1000 kusů, což je pro začínajícího autora slušné číslo, to znamená výdělek kolem 30 000 Kč. Když si uvědomíte, že napsání knihy často trvá rok i více, je jasné, že to není práce, kterou byste dělali pro peníze. Ale víte co? Nezměnil bych to. Ta radost z tvorby, z toho, že moje slova mohou někoho pobavit, dojmout nebo inspirovat, je k nezaplacení.

Tak proč jsem se vlastně rozhodl psát? Upřímně, psaní mě bavilo odjakživa. Léta jsem psal převážně do šuplíku, pro vlastní potěšení. Teprve nedávno mě – nebo spíš mou ženu – napadlo, že bych své dílko mohl vydat knižně. A tak začala moje cesta k publikování.

A jak u mě vypadá samotný proces psaní? Jaké nástroje používám? Jaké jsou mé rituály? Pojďme se na to podívat blíž.

Mým nejvěrnějším společníkem při psaní je Scrivener, podle mě nejlepší editor pro spisovatele. A ano, hrdě se nazývám spisovatelem, i když to někdy zní trochu nadneseně. Scrivener mi umožňuje organizovat myšlenky, postavy a zápletky způsobem, který mi vyhovuje. Můžu si vytvářet složky pro jednotlivé kapitoly, mít po ruce poznámky k postavám nebo výzkumu, a přitom vidět strukturu celé knihy. Je to jako mít celý svůj spisovatelský svět na jednom místě.

Můj tvůrčí proces začíná hrubým náčrtem zápletky. Ale hned jak mám základní obrysy, odkládám pero (nebo v tomto případě klávesnici) a začínám snít. Kdo jsou moji hrdinové? Jak vypadají? Co dělají? Píšu si jejich stručné charakteristiky a dnes, díky umělé inteligenci, si dokonce mohu vygenerovat jejich podobizny. Je fascinující vidět, jak postavy, které existovaly jen v mé hlavě, najednou získávají tvář.

Například pro mou poslední knihu, kterou píšu, jsem si vytvořil celou galerii postav. Hlavní hrdina, Dominik, měl v mé představě hnědé oči a nosil brýle. Když jsem jeho podobu vygeneroval pomocí AI, bylo to, jako bych potkal starého známého. Najednou jsem věděl, jak se bude tvářit, když bude nervózní, jak se mu budou krčit koutky úst, když se usměje. Tenhle proces mi pomáhá vytvořit postavy, které jsou živé a uvěřitelné.

Pak přichází to nejzajímavější – samotné psaní. Vyberu si místo, kde příběh začne, a prostě se do toho pustím. Nechávám příběh, aby se rozvíjel sám, postupně eskaluji k zápletce, ale upřímně? Často ani sám netuším, kam mě to zavede a jak to vlastně skončí. Moje aktuální kniha je toho perfektním příkladem. Začala jako skromná povídka, ale hlavní hrdina se mi tak zalíbil, že jsem se rozhodl ho poslat do mnohem většího „průšvihu“. A tak se z povídky stala novela, možná dokonce román.

Co se týče rituálů, jsem poměrně jednoduchý – buď mám čas a chuť, nebo nepíšu. Netlačím na pilu. Zjistil jsem, že nejlepší nápady přicházejí, když se na psaní nesoustředím. Proto si velmi často příběh namlouvám na diktafon, třeba při procházce lesem nebo cestou do práce. Je to, jako bych vyprávěl příběh sám sobě, což mi pomáhá najít přirozený rytmus a tón vyprávění.

Díky AI pak tento záznam převedu na text, který dále upravuji a rozvíjím. Tahle metoda mi umožňuje zachytit spontánní nápady a zároveň se vyhnout „syndromu prázdné stránky“, kdy člověk sedí před počítačem a neví, jak začít. Když pak sednu k počítači, mám už hrubou kostru textu a můžu se soustředit na detaily a vybrušování stylu.

Když mám první verzi příběhu hotovou, začíná proces, který považuji za stejně důležitý jako samotné psaní – editace. Čtu si text znovu a znovu, upravuji, přepisuji, rozpracovávám detaily. A takhle pořád dokola. Je to dlouhá a někdy úmorná práce, ale věřte mi, ten výsledek opravdu stojí za to!

Během editace se snažím být k sobě nekompromisní. Ptám se sám sebe: Je tenhle dialog opravdu potřebný? Nezpomaluje tahle pasáž příliš děj? Je motivace postav jasná a uvěřitelná? Často zjistím, že scéna, kterou jsem považoval za brilantní, vlastně vůbec nefunguje a musím ji přepsat nebo úplně vyškrtnout. To bolí, ale je to nutné. Jak říkal William Faulkner: „Zabijte své miláčky.“ A tak je bez milosti zabíjím, pokud to příběhu prospěje.

Psaní knih není sprint, je to maraton. Vyžaduje trpělivost, odhodlání a schopnost nevzdat se, i když se zdá, že slova ne a ne plynout. Jsou dny, kdy napíšu několik stránek a jsem na sebe pyšný. A pak jsou dny, kdy ze sebe nedostanu ani větu a mám chuť to všechno vzdát. Ale vždycky se k psaní vrátím, protože vím, že ty příběhy ve mně chtějí být vyprávěny.

A když pak držíte v ruce hotovou knihu, když vidíte, jak vaše slova rezonují s čtenáři, uvědomíte si, že každá minuta strávená psaním stála za to. Ten pocit, když mi čtenář napíše, že se nemohl od knihy odtrhnout, nebo že ho příběh dojal k slzám, je nepopsatelný. V takových chvílích si uvědomuji, proč to všechno dělám.

Psaní pro mě není jen koníček. Je to způsob, jak se dívat na svět, jak ho zpracovávat a jak se o své myšlenky a pocity dělit s ostatními. Je to způsob, jak vytvářet světy, ve kterých by lidé chtěli žít, a postavy, se kterými by se chtěli přátelit. Je to způsob, jak zanechat něco po sobě, něco, co tu možná bude i dlouho poté, co já tu nebudu.

Tak co říkáte, máte chuť se také pustit do psaní? Nebo si raději počkáte na mou další knihu? Nebo si přečtete mou starší knihu? Ať už je vaše odpověď jakákoli, jsem rád, že jste se mnou sdíleli tuto malou exkurzi do světa mého psaní. A kdo ví, třeba se naše cesty jednou protnou na stránkách některé z mých knih. Nebo možná na stránkách té vaší? Psaní je dobrodružství, které stojí za to zažít. Tak proč to nezkusit?