V posledních dnech jsme svědky bezprecedentní akce v oblasti mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Média nás zásobují dramatickými záběry a reportážemi o nasazení elitních policejních odstřelovačů proti divokým prasatům. Sledujeme příběh, který by se lépe hodil do akčního filmu – speciální jednotky vyzbrojené nejmodernější technikou vytáhly do boje s „nebezpečnou“ zvěří.

Na první pohled působí nasazení skutečně impozantně. Policejní jednotky disponují veškerým myslitelným vybavením – od vrtulníků kroužících nad krajinou přes drony mapující terén až po sofistikované systémy nočního vidění. Nechybí ani štábní vozy připomínající mobilní velitelství, vybavené nejmodernější monitorovací technikou. Celá operace připomíná spíše vojenské cvičení než lov divokých prasat.

Tato demonstrace síly má trvat až do 12. prosince a státní rozpočet to bude stát neuvěřitelných 14 milionů korun. Částka, která by dokázala kompletně vybavit několik mysliveckých spolků nejmodernější technikou včetně zařízení pro noční lov, bude místo toho vynaložena na krátkodobou akci s nejistým výsledkem.

Veřejnosti se celá situace prezentuje jako nevyhnutelné řešení údajně nezvládnuté situace s přemnoženými divočáky, kteří navíc přenášejí africký mor prasat. Ministr zemědělství Marek Výborný k tomu přispívá prohlášeními, která vrhají stín na práci místních myslivců. Jeho slova o tom, že „myslivci neplní plány, jak by měli“ a že jejich údajná neschopnost vede k tomu, že „prasata ohrožují lidi v intravilánu města Jablonce,“ však odhalují zásadní nepochopení celé problematiky.

Ministerstvo a média vytvářejí dojem, že jde o mimořádnou situaci vyžadující mimořádná opatření. Ve skutečnosti však sledujeme ukázkový příklad toho, jak se komplexní problém řeší povrchním, mediálně atraktivním způsobem bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Místo systematické podpory těch, kteří se o krajinu starají celý rok, investujeme miliony do krátkodobého „řešení“.

Celá akce budí dojem, že stát konečně „něco dělá“. Nasazení elitních jednotek, drahé techniky a rozsáhlá mediální prezentace vytváří iluzi rozhodného zásahu proti přemnoženým divočákům. Realita je však mnohem složitější a méně fotogenická než záběry policejních odstřelovačů s termovizemi.

Zarážející je především způsob, jakým se celá situace komunikuje směrem k veřejnosti. Zatímco práce místních myslivců, kteří v loňském roce v celé republice odlovili 255 tisíc divočáků, se bagatelizuje a kritizuje, nasazení policejních jednotek se prezentuje jako téměř hrdinský čin. Přitom jde o akci, která může paradoxně situaci spíše zkomplikovat.

Nikdo nezpochybňuje, že africký mor prasat představuje vážný problém, který je třeba řešit. Způsob, jakým se k tomu současná vláda postavila, však vyvolává řadu otázek. Proč se místo podpory místních myslivců, kteří mají letité zkušenosti a znalost terénu, investují miliony do krátkodobé akce? Proč se místo systémového řešení volí mediálně atraktivní, ale z dlouhodobého hlediska problematický přístup?

V celé této situaci se ukazuje hlubší problém – tendence řešit složité problémy pomocí rychlých, mediálně atraktivních akcí bez ohledu na jejich skutečnou efektivitu a dlouhodobé důsledky. Namísto toho, abychom využili znalosti a zkušenosti místních myslivců a poskytli jim potřebnou podporu a nástroje, investujeme miliony do akce, která může mít více negativních než pozitivních dopadů.

Je to ukázkový příklad toho, jak se z věcného problému stává mediální show, kde efektní prezentace převažuje nad skutečným řešením. Zatímco média přinášejí dramatické záběry policejních zásahů, skutečné problémy – od nedostatečné podpory myslivců přes zastaralou legislativu až po systémové nedostatky v managementu krajiny – zůstávají neřešeny.

Co je AMP a jak se šíří

Africký mor prasat (AMP) představuje jedno z nejzávažnějších onemocnění, které v současnosti ohrožuje populace prasat v České republice. Jedná se o vysoce nakažlivé virové onemocnění, které se vyznačuje mimořádnou odolností viru v prostředí a extrémně vysokou úmrtností nakažených zvířat. Virus se šíří několika způsoby – přímým kontaktem mezi nakaženými a zdravými zvířaty, kontaktem s tělními tekutinami nemocných kusů, ale i nepřímo prostřednictvím kontaminovaného prostředí, krmiva nebo předmětů.

Závažnost situace podtrhuje fakt, že proti AMP dosud neexistuje účinná vakcína ani možnost léčby. Nakažená zvířata v drtivé většině případů uhynou, a to často v průběhu několika dnů od nakažení. Virus navíc dokáže přežívat v prostředí několik měsíců, zejména v chladnějším počasí. V mase a vnitřnostech uhynulých prasat může virus zůstat aktivní i několik let, pokud jsou uchovávány v chladu.

Česká republika má s AMP již předchozí zkušenost. V letech 2017-2018 se nákaza objevila na Zlínsku. Tehdy se podařilo situaci zvládnout díky rychlé reakci a kombinaci několika opatření. Klíčovou roli hrála stavba ohradníků, které zamezily volnému pohybu divokých prasat, intenzivní monitoring území a systematický lov v zasažené oblasti. Důležitá byla také spolupráce všech zainteresovaných stran – od myslivců přes veterináře až po státní správu.

Současná situace v oblasti Liberecka a Jablonecka je však v mnoha ohledech komplikovanější než předchozí ohnisko na Zlínsku. Oblast výskytu nákazy se nachází v hustě obydleném území s velmi členitým terénem. Zatímco na Zlínsku se jednalo převážně o zemědělskou krajinu s relativně dobrou přehledností, nyní se potýkáme s kopcovitým terénem, hustými lesy a zástavbou zasahující hluboko do přirozeného prostředí divočáků.

Tato geografická a demografická specifika významně komplikují jak monitoring situace, tak samotný lov nakažených kusů. V členitém terénu je obtížnější sledovat pohyb zvěře, stavět účinné bariéry proti jejímu šíření a zajistit systematický lov. Přítomnost obydlených oblastí navíc výrazně omezuje možnosti lovu z bezpečnostních důvodů.

Virus AMP zároveň představuje významnou hrozbu pro chovatele domácích prasat. V případě zavlečení nákazy do chovů by následky byly katastrofální – nutnost utracení všech prasat v zasaženém chovu, dlouhodobá karanténní opatření a významné ekonomické ztráty. Proto je klíčové udržet nákazu pouze v populaci divokých prasat a zabránit jejímu přenosu do domácích chovů.

Úspěšné zvládnutí nákazy vyžaduje systematický a koordinovaný přístup všech zainteresovaných stran. Základem je důsledný monitoring situace, rychlá identifikace a odstranění uhynulých kusů, které jsou zdrojem další nákazy, a regulace populace divokých prasat v zasažené oblasti. Zároveň je nutné důsledně dodržovat biologická bezpečnostní opatření, aby se zamezilo dalšímu šíření viru.

Významnou komplikací je také skutečnost, že virus AMP se může šířit i prostřednictvím lidské činnosti – kontaminovaným oblečením, vozidly nebo nástroji. To klade vysoké nároky na dodržování hygienických opatření při veškerých činnostech v zasažené oblasti, včetně myslivosti, lesnictví nebo zemědělství.

Proto je současná situace tak závažná a vyžaduje maximální pozornost. Nejde jen o problém myslivců nebo chovatelů prasat, ale o komplexní nákazovou situaci, která může mít dlouhodobé dopady na celý region. Rychlost a způsob řešení proto musí odpovídat závažnosti hrozby, zároveň však musí být postupy voleny s ohledem na místní podmínky a dlouhodobou udržitelnost přijatých opatření.

Technické zázemí a vybavení

Představte si dva různé světy lovu. V jednom máte k dispozici veškerou moderní techniku jako ve špionážním filmu – termovizní kamery na vrtulnících, drony kroužící nad lesem, noktovizory poslední generace a mobilní monitorovací centra připomínající velitelství speciálních jednotek. V druhém světě máte pušku s klasickým optickým zaměřovačem a roky zkušeností. Přesně takový je rozdíl mezi policejními odstřelovači a běžnými myslivci.

Policejní jednotky operují s vybavením, které by mohlo sloužit jako rekvizity v nejnovějším akčním filmu. Vrtulníky s termovizními kamerami dokáží v mžiku lokalizovat zvěř podle tepelné stopy. Drony tiše monitorují pohyb zvěře z výšky a přenášejí data do mobilních monitorovacích center, kde operátoři v reálném čase sledují situaci na velkoplošných obrazovkách. Odstřelovači jsou vybaveni nejmodernějšími noktovizory, které promění temnou noc v jasný den.

A co má k dispozici běžný myslivec? Klasickou pušku s optickým zaměřovačem, která se v principu příliš neliší od vybavení používaného před desítkami let. Místo vrtulníku má posed – dřevěnou stavbu, kterou si většinou sám postavil a kterou musí pravidelně udržovat. Místo dronů má své oči a uši, léty praxe vytrénované k rozpoznání sebemenších známek přítomnosti zvěře. Místo monitorovacího centra má notepad s poznámkami o pohybu zvěře a svou paměť.

Použití dronů pro sledování zvěře? Pro myslivce naprostá utopie. Nejen že by to bylo v rozporu se zákonem o myslivosti, ale představa, že by si myslivecký spolek pořídil flotilu dronů s termovizními kamerami, je mimo realitu. Vždyť už jen pořízení kvalitní pušky s optikou představuje pro mnoho myslivců významnou investici.

A co teprve vrtulníky s termovizí? To už se pohybujeme v oblasti science fiction. Myslivecký spolek, který musí šetřit na každý pytel krmiva a každý nový posed, by si takové vybavení nemohl dovolit, ani kdyby bylo legální. Je to jako srovnávat vesnického doktora s plně vybavenou nemocnicí – oba léčí, ale jejich možnosti jsou nesrovnatelné.

Přesto myslivci dokáží být efektivní. Proč? Protože techniku nahrazují něčím, co žádný dron ani termovize nemůže poskytnout – detailní znalostí svého revíru, letitými zkušenostmi a především trpělivostí. Znají každý kout lesa, vědí, kudy zvěř prochází, kde se pase, kde odpočívá. Tuto znalost nelze nahradit sebedokonalejší technikou.

Je to jako rozdíl mezi rybařením s moderním sonarem a tím, když zkušený rybář ví, kde a kdy ryby hledat. Ano, sonar vám ukáže, kde přesně ryby jsou, ale nezaručí úspěšný lov. Stejně tak všechna moderní technika policejních odstřelovačů nezaručuje lepší výsledky než tradiční myslivecké postupy.

Proto když příště uslyšíte o „neschopných“ myslivcích, kteří nedokáží regulovat stavy zvěře tak efektivně jako policejní odstřelovači, zamyslete se nad tím, s jakými prostředky musí pracovat. Je to jako divit se, že vesničtí hasiči neuhasí požár tak rychle jako profesionální jednotka s moderní technikou. Rozdíl není v schopnostech nebo nasazení, ale v možnostech a vybavení.

Finanční stránka věci

Když se podíváme na ekonomickou stránku současné situace, čísla jsou skutečně zarážející. Vládou schválená akce má rozpočet 14 milionů korun, přičemž v cílové oblasti se podle odhadů nachází 100-200 kusů divočáků. Jednoduchým výpočtem tedy dojdeme k tomu, že odstřel jednoho kusu vychází daňové poplatníky na astronomických 70 000 Kč. To je částka, za kterou by průměrná rodina mohla jet na luxusní dovolenou nebo si pořídit solidní ojetý automobil.

Co všechno se v těchto nákladech skrývá? Především je to nasazení špičkové techniky – vrtulníky s termovizními kamerami, drony, noktovizory, speciální monitorovací vozidla. K tomu musíme připočítat mzdy elitních policejních odstřelovačů, pohonné hmoty, logistické zajištění celé akce. Je to jako když použijete raketomet na vrabce – ano, možná ho sestřelíte, ale za jakou cenu?

Postavme proti tomu realitu běžných myslivců. Ti dostávají zástřelné pouhých 2000 Kč za kus. Ale pozor – ani tuto relativně nízkou částku nedostanou automaticky. Zástřelné se vyplácí pouze za úlovky nad průměr z posledních pěti let. To v praxi znamená, že pokud myslivecký spolek běžně uloví řekněme 30 prasat ročně, musí tento počet nejprve překročit, než dostane na další kusy jakoukoliv kompenzaci.

V médiích se často objevuje informace o navýšeném zástřelném 10 000 Kč, kterou rád zdůrazňuje i pan ministr. Co už se ale nedozvíte je, že tato částka platí pouze v druhé zóně nákazy, tedy v epicentru výskytu afrického moru prasat. A co je ještě důležitější – veškeré náklady spojené s likvidací uloveného kusu jdou za myslivci.

A že těch nákladů není málo. Začněme povinným veterinárním vyšetřením – každý ulovený kus musí být prohlédnut veterinářem, což stojí peníze. Následuje odvoz do kafilérie – opět na náklady myslivců. K tomu si připočtěte ochranné prostředky, dezinfekční přípravky a veškerou související dopravu a manipulaci. Ve výsledku může myslivce jeden ulovený kus stát více, než kolik dostane na zástřelném.

Ale to není všechno. Myslivci musí ze svého hradit i běžný provoz honitby. To znamená nákup krmiva pro zvěř, jeho dopravu a distribuci po krmelcích. Musí budovat a udržovat myslivecká zařízení – posedy, krmelce, zásypy. V zimě musí zajistit průjezdnost lesních cest k místům přikrmování. To vše jsou náklady, které nese myslivecký spolek, respektive jeho členové ze svých vlastních prostředků.

Pro představu – běžný krmelec i s montáží stojí kolem 15 000 Kč a vydrží tak 3-5 let. Posed vyjde na podobnou částku. Průměrný myslivecký spolek potřebuje desítky takových zařízení. K tomu připočtěte náklady na krmivo – jen pro představu, jeden metrák kvalitního jadrného krmiva stojí kolem 800 Kč, a průměrný spolek ho za zimu spotřebuje několik tun.

A když už se konečně dostanete k nějakému příjmu ve formě zástřelného, většinu z něj spolknou náklady spojené s jeho získáním.

A pak přijde stát s řešením za 70 000 Kč na kus. Za částku, kterou stojí odstřel jednoho divočáka policejním odstřelovačem, by místní myslivecký spolek mohl pořídit kompletní vybavení pro několik členů včetně kvalitní optiky. Nebo by mohl postavit několik nových krmelců a posedů. Nebo nakoupit krmivo na celou zimu.

Je to ukázkový příklad toho, jak se plýtvá veřejnými prostředky ve jménu „rychlého řešení“. Místo toho, aby se systematicky podpořila práce místních myslivců, kteří by dokázali stejného výsledku dosáhnout za zlomek nákladů, investujeme miliony do krátkodobé akce s nejistým výsledkem.

Rozdíly v podmínkách lovu

Když se někdo zvenčí dívá na práci myslivce, často vidí jen ten závěrečný moment – střelbu. Realita je však mnohem komplexnější a náročnější. Běžný myslivec musí před samotným lovem vykonat celou řadu časově i finančně náročných povinností, o kterých se v médiích obvykle nemluví.

Začněme tím nejzákladnějším – péčí o zvěř. Myslivec musí pravidelně zajišťovat a doplňovat krmivo, což rozhodně není jen formalita. Jde o systematickou činnost, která vyžaduje značné finanční prostředky a pravidelné nasazení. Představte si, že každý týden musíte nakoupit, dopravit a rozvézt po honitbě stovky kilogramů krmiva. A to vše za své peníze a ve svém volném čase.

Není to jen o tom nasypat něco do krmelce. Krmivo musí být kvalitní a musí odpovídat potřebám konkrétního druhu zvěře. Špatně zvolené nebo nekvalitní krmivo může způsobit zdravotní problémy, což by mělo negativní dopad na celou populaci. Myslivec tedy musí mít značné znalosti o výživě zvěře a musí pečlivě vybírat, čím bude přikrmovat.

Po zajištění krmiva následuje možná ta nejnáročnější část – trpělivé čekání na posedu. Mnoho lidí si představuje myslivce jako někoho, kdo si jen tak vyjde do lesa a střílí. Realita? Hodiny a hodiny strávené v absolutním tichu a nehybnosti, často v mrazu, dešti nebo sněhu. A to vše bez jakékoliv záruky úspěchu.

Během těchto dlouhých hodin čekání nemůže myslivec používat mobilní telefon, nesmí se bavit, někdy si nemůže dovolit ani zakašlat. Jakýkoliv zvuk nebo pohyb může zvěř vyplašit. A když konečně přijde ta správná chvíle, musí být myslivec stoprocentně připravený – jedna špatně mířená rána může znamenat zbytečné utrpení zvířete.

K tomu všemu je třeba připočítat nutnost dokonalé znalosti teritoria. Myslivec musí vědět, kudy se zvěř pohybuje, kde se pase, kde odpočívá. Musí rozumět jejím zvykům a dennímu režimu. Tuto znalost nelze získat ze dne na den – jde o léta pozorování a zkušeností.

A to vše musí myslivec skloubit se svým běžným zaměstnáním. Pro drtivou většinu myslivců totiž péče o zvěř není hlavním povoláním, ale koníčkem, kterému věnují svůj volný čas a vlastní prostředky. To znamená, že nemohou lovit kdykoliv chtějí, ale musí se přizpůsobit své pracovní době.

Kontrast s možnostmi policejních jednotek je pak skutečně markantní. Zatímco myslivec musí trpělivě budovat vztah s revírem a jeho obyvateli, policejní odstřelovači mohou využívat aktivní vyhledávání zvěře pomocí nejmodernější techniky. Vrtulníky a drony jim umožňují rychle lokalizovat zvěř, termovize a noktovizory jim dávají možnost efektivního lovu i v noci.

Policisté navíc operují v uzavřených oblastech, kde nemusí brát ohled na běžný provoz v lese. Nemusí se starat o krmení zvěře, nemusí budovat a udržovat myslivecká zařízení, nemusí řešit každodenní péči o revír. Jejich jediným úkolem je odstřel – vše ostatní je jim připraveno.

Proto je současný přístup tak problematický – nejen že ignoruje roky práce místních myslivců, ale především nebere v úvahu dlouhodobou udržitelnost. Až policejní jednotky odjedou, problémy zůstanou. A budou to opět místní myslivci, kdo se bude muset postarat o nápravu škod a zajištění rovnováhy v přírodě.

Etické aspekty současného řešení

Jedním z nejproblematičtějších aspektů současné policejní akce je přístup ke střelbě vodících bachyní, tedy prasečích matek. Mnozí si možná řeknou – jaký je v tom rozdíl? Prase jako prase. Ale takový pohled prozrazuje naprostou neznalost životního cyklu a sociální struktury černé zvěře. Nejde zde o žádný sentiment nebo přehnanou citlivost myslivců, ale o tvrdá fakta a praktické dopady na celý ekosystém.

Vodící bachyně není jen další kus do statistiky. Je to zkušená matka, která má pod sebou zpravidla 6-12 selat, někdy i více. Tato selata jsou na ní zcela životně závislá, a to nejen kvůli potravě v prvních měsících života. Bachyně je pro ně především učitelkou, která jim předává životně důležité znalosti a vzorce chování. Učí je, kde a jak bezpečně hledat potravu, jak se vyhýbat predátorům, jak reagovat na různá nebezpečí, a především – jak se chovat v blízkosti lidských obydlí.

Když odstřelíte vodící bachyni, vytvoříte rázem skupinu osiřelých selat, která nemají šanci na normální vývoj. Je to, jako kdybyste skupině dětí v divočině vzali jejich průvodce a učitele. Následky jsou tragické – část selat uhyne hlady, protože neví, kde hledat potravu. Další se stanou snadnou kořistí predátorů, protože jim nikdo neukázal, jak se bránit a jak předvídat nebezpečí. A ty, které přežijí? Ty často představují ještě větší problém.

Představte si skupinu mladých divočáků bez vedení. Nemají zažité základní vzorce chování, neznají hranice teritoria, nemají respekt k lidským obydlím. Jsou jako skupina teenagerů bez dozoru – impulzivní, nepředvídatelní a potenciálně nebezpeční. Zatímco zkušená bachyně by svou skupinu vedla obezřetně a vyhýbala se konfrontaci s lidmi, tato osiřelá selata často vbíhají do vesnic, přebíhají silnice a způsobují škody na majetku.

Navíc střelbou vodících bachyní narušujeme přirozenou hierarchii v tlupách černé zvěře. V přirozeném prostředí vede zkušená bachyně celou skupinu – určuje, kdy a kam se bude tlupa přesouvat, kde bude odpočívat, kde se bude pást. Má letité zkušenosti s terénem, zná bezpečná místa i potenciální nebezpečí. Pod jejím vedením funguje celá skupina koordinovaně a předvídatelně.

Když tuto hierarchii narušíme, vznikají nestabilní skupiny mladých prasat bez vedení. To je jako když rozbijete fungující organizaci a necháte její části, aby si dělaly, co chtějí. Výsledkem je chaos – skupiny se pohybují chaoticky, vstupují do nebezpečných oblastí, nedodržují zavedené migračních trasy. To vede k většímu počtu střetů s lidmi, větším škodám na zemědělských plodinách a paradoxně i k horší kontrole populace.

Proto je v myslivecké praxi střelba vodících bachyní považována za krajní řešení, které se používá pouze v nevyhnutelných případech a ideálně v době, kdy jsou selata již dostatečně samostatná. Současný přístup policejních odstřelovačů, kteří střílí bez ohledu na tyto souvislosti, může sice vykázat vyšší čísla v krátkodobých statistikách, ale z dlouhodobého hlediska situaci spíše zhorší.

Je to klasický případ, kdy rychlé řešení vytváří větší problémy, než jaké mělo vyřešit. Místo organizovaných tlup pod vedením zkušených bachyní budeme mít v lesích dezorganizované skupiny mladých divočáků, které se chovají nepředvídatelně a představují větší riziko pro obyvatele. Je to jako když léčíte bolest hlavy tím, že si ji uříznete – rychlé, efektní, ale ne příliš promyšlené řešení.

Bezpečnostní paradox současného řešení

Jedním z nejkřiklavějších příkladů rozdílného přístupu k myslivcům a policejním odstřelovačům je otázka bezpečnosti a možnosti omezení vstupu do loveckých oblastí. Zatímco běžný myslivec nemá absolutně žádnou pravomoc zakázat vstup do lesa během lovu, policejní jednotky mohou bez problémů uzavřít celé oblasti a vytvořit si tak bezpečný prostor pro odstřel.

Představte si situaci běžného myslivce. Sedí na posedu, má v záměru divočáka, ale musí řešit dilema – je si skutečně jistý, že za cílem není turista, houbař nebo cyklista? V dnešní době, kdy jsou lesy plné lidí prakticky nepřetržitě, jde o každodenní realitu. Myslivec musí být každou ranou naprosto jistý a dokonale znát prostor za cílem. Nemůže si dovolit sebemenší pochybnost – jakákoliv nejistota znamená, že střela nesmí padnout.

Co více, myslivec nemá žádnou možnost situaci aktivně řešit. Nemůže oblast uzavřít, nemůže lidem vstup zakázat. Maximálně může požádat případné kolemjdoucí o spolupráci, ale nemá žádné zákonné prostředky, jak zajistit bezpečný prostor pro lov. A upřímně – jak by asi veřejnost reagovala, kdyby myslivci začali lidem zakazovat vstup do lesa s odůvodněním, že „se střílí a jde o život“?

A teď se podívejme na současnou situaci s policejními odstřelovači. Ředitel Policie ČR v Libereckém kraji Libor Špráchal to říká zcela otevřeně: „Vyzýváme také občany, aby dbali pokynů policistů. Střílí se a skutečně jde o život.“ Policie může a aktivně využívá možnost uzavřít celou oblast a zakázat běžnému obyvatelstvu vstup do lesa.

Je fascinující, s jakou samozřejmostí je tento rozdílný přístup přijímán veřejností i médii. Když policie uzavře les a varuje před vstupem kvůli střelbě, je to bráno jako logické bezpečnostní opatření. Kdyby stejná slova použil myslivecký spolek, pravděpodobně by se zvedla vlna nevole a kritiky.

Tento dvojí metr má přímý dopad na efektivitu lovu. Zatímco policejní odstřelovači mohou operovat v uzavřeném a kontrolovaném prostoru, myslivci musí neustále balancovat mezi snahou o regulaci zvěře a zajištěním absolutní bezpečnosti náhodných návštěvníků lesa. To výrazně snižuje jejich možnosti a prodlužuje čas potřebný k dosažení stejných výsledků.

Navíc tento přístup vytváří začarovaný kruh – protože myslivci musí být extrémně opatrní a nemohou využít každou příležitost k lovu, jsou následně kritizováni za nedostatečnou efektivitu. Přitom by stačilo dát jim podobné pravomoci k zajištění bezpečného prostoru pro lov, jaké mají policejní jednotky, a jejich efektivita by se výrazně zvýšila.

Je to další příklad toho, jak současný systém staví myslivce do téměř neřešitelné situace – na jedné straně po nich požaduje efektivní regulaci zvěře, na straně druhé jim k tomu nedává potřebné nástroje a pravomoci. A když pak logicky nemohou plnit nerealistická očekávání, jsou označeni za neschopné a nahrazeni policejními jednotkami s mnohem širšími pravomocemi.

Efektivita různých přístupů

Když se podíváme na čísla střízlivýma očima zkušených myslivců, celá nákladná policejní akce může za dobu svého trvání přinést odstřel maximálně 70-90 kusů divočáků. To se na první pohled může zdát jako úctyhodné číslo, dokud si neuvědomíme, že stejného výsledku by dosáhli místní myslivci při své běžné činnosti. Rozdíl je v tom, že by to zvládli za zlomek nákladů a především způsobem, který respektuje přirozené zákonitosti přírody.

Běžný myslivec totiž přistupuje k lovu s vědomím dlouhodobé odpovědnosti za svěřený revír. Zná místní populaci, ví, které kusy lze odstřelit bez narušení stability tlupy, dokáže rozpoznat vodící bachyně a vyhodnotit, kdy je jejich odstřel skutečně nezbytný. Tento přístup založený na generacemi předávaných zkušenostech zajišťuje, že lov plní svůj účel – regulaci populace – bez zbytečných vedlejších škod.

Policejní odstřelovači, jakkoliv profesionální a dobře vybavení, nemohou mít tento komplexní vhled do situace. Jejich úkolem je splnit zadaný počet odstřelených kusů v co nejkratším čase. To nevyhnutelně vede k tomu, že střílí kusy bez ohledu na jejich roli v sociální struktuře tlupy. Výsledkem může být paradoxně zhoršení celé situace – dezorganizované skupiny mladých prasat bez vedení zkušených bachyní se začnou chovat nepředvídatelně, budou častěji vstupovat do obydlených oblastí a působit větší škody.

Je to jako když do dobře fungujícího ekosystému zasáhnete bagrem – možná rychle dosáhnete požadovaného efektu, ale následky takového necitlivého zásahu mohou být dlouhodobé a těžko napravitelné. Myslivci by stejného cíle dosáhli postupně, s citem a znalostí místních podmínek, jako zahradník, který přesně ví, kde a jak prořezat, aby rostlina prosperovala.

Současný přístup tak připomíná situaci, kdy pro uhašení doutnajícího ohniště povoláte hasičský sbor s cisternou. Ano, oheň bude uhašen rychle a efektně, ale za cenu zbytečně vysokých nákladů a možná i škod způsobených přílišným množstvím vody. Přitom by stačilo nechat místní obyvatele, kteří přesně vědí, jak s takovým ohništěm zacházet, aby situaci vyřešili s minimem prostředků a maximem efektivity.

V konečném důsledku tedy nejde jen o to, kolik prasat bude odloveno, ale především o způsob, jakým k tomu dojde a jaké budou dlouhodobé následky. Zatímco policejní akce může vykázat rychlé výsledky do statistik, skutečné řešení problému vyžaduje systematický a citlivý přístup, který mohou zajistit pouze místní myslivci se svými znalostmi a zkušenostmi.

Návrhy řešení

Současná situace jasně ukazuje potřebu systematických změn v přístupu k managementu populací černé zvěře. Nestačí jen reagovat na krizové situace nákladnými jednorázovými akcemi, potřebujeme komplexní úpravu legislativy a systému podpory myslivosti.

První a zcela zásadní změnou musí být umožnění myslivcům dočasně uzavírat lovné oblasti. V současnosti se dostáváme do absurdní situace, kdy myslivec nemůže zakázat vstup do prostoru, kde probíhá lov, zatímco policie může celou oblast uzavřít bez jakýchkoliv problémů. Tento dvojí metr nejen snižuje efektivitu lovu, ale především vytváří zbytečná bezpečnostní rizika. Myslivci by měli mít možnost dočasně omezit vstup do oblasti aktivního lovu, samozřejmě s jasně definovanými pravidly a časovým omezením.

Pravidla lovu v krizových situacích vyžadují kompletní revizi. Současný systém je příliš rigidní a neumožňuje rychlou reakci na měnící se podmínky. Potřebujeme flexibilnější přístup, který by myslivcům umožnil efektivně reagovat na náhlé změny v populaci zvěře nebo na výskyt nákaz. Zároveň však musí být zachovány základní principy myslivecké etiky – nelze připustit, aby snaha o rychlé řešení vedla k porušování osvědčených postupů a způsobovala více škody než užitku.

Zásadní reformu vyžaduje systém zástřelného. Současný model, kdy se zástřelné vyplácí pouze za nadprůměrné úlovky, je demotivující a neodráží realitu práce myslivců. Potřebujeme spravedlivější systém, který bude zohledňovat skutečné náklady spojené s lovem a následnou likvidací ulovených kusů. Zejména v oblastech zasažených africkým morem prasat jsou tyto náklady významně vyšší kvůli nutným veterinárním vyšetřením a speciálním opatřením při manipulaci s ulovenou zvěří.

Stát by měl systematicky podporovat preventivní opatření. Budování a údržba mysliveckých zařízení, která jsou klíčová pro efektivní management populací, v současnosti leží plně na bedrech mysliveckých spolků. To není dlouhodobě udržitelné. Potřebujeme systém grantové podpory pro budování nových a údržbu stávajících zařízení – od posedů přes krmelce až po napajedla. Tato infrastruktura je základem pro úspěšný management zvěře a její význam daleko přesahuje samotný lov.

Management populací černé zvěře musí být postaven na úzké spolupráci s místními mysliveckými spolky. Jsou to právě místní myslivci, kdo dokonale zná terén, pohyb zvěře a její chování v různých ročních obdobích. Tuto znalost, budovanou často po generace, nelze nahradit sebedokonalejší technikou. Myslivci by měli být partnery při plánování managementových opatření, ne pouze vykonavateli rozhodnutí „shora“.

Klíčovým prvkem úspěšného managementu je trpělivost a systematičnost. Populace černé zvěře se nevymkla kontrole ze dne na den a nelze očekávat, že ji rychlá jednorázová akce vrátí do rovnováhy. Potřebujeme dlouhodobou strategii, která bude respektovat přírodní zákonitosti a zároveň zohledňovat potřeby všech zainteresovaných stran – od myslivců přes zemědělce až po obyvatele dotčených oblastí.

Neméně důležitá je osvěta veřejnosti. Myslivost není jen o lovu, ale především o péči o krajinu a zvěř. Veřejnost by měla být informována o skutečné práci myslivců, o významu jejich činnosti pro udržení rovnováhy v přírodě a o důvodech jednotlivých managementových opatření. Jen tak lze očekávat podporu a pochopení pro nezbytná opatření při regulaci stavů zvěře.

V neposlední řadě je třeba modernizovat technické vybavení myslivců. Současná omezení používání nočního vidění a další moderní techniky jsou v době, kdy se potýkáme s přemnoženou černou zvěří, anachronismem. Myslivci by měli mít přístup k moderním technologiím, které jim umožní efektivnější a bezpečnější lov, samozřejmě při zachování všech etických principů myslivosti.

Všechna tato opatření musí být součástí komplexní strategie managementu černé zvěře. Nestačí řešit jednotlivé problémy izolovaně – potřebujeme systémový přístup, který zohlední všechny aspekty problematiky a nabídne dlouhodobě udržitelné řešení. Jen tak můžeme dosáhnout skutečné rovnováhy v naší přírodě a předejít situacím, které pak musíme řešit nákladnými krizovými opatřeními.

Závěr

Současná situace s nasazením policejních odstřelovačů proti divočákům dokonale ilustruje, jak naše společnost často přistupuje k řešení složitých problémů. Místo systematické, dlouhodobé práce preferujeme mediálně atraktivní „rychlá řešení“, která možná vypadají efektně v televizních reportážích, ale ve skutečnosti mohou napáchat více škody než užitku.

Nasazení elitních policejních jednotek s nejmodernější technikou je přesně takový případ. Na první pohled působí jako rozhodný a rázný krok – konečně někdo „něco dělá“. Vrtulníky kroužící nad lesy, drony s termovizemi, odstřelovači v terénu – to všechno vytváří dojem efektivního řešení. Jenže realita managementu volně žijící zvěře je mnohem komplexnější než hollywoodský akční film.

V této situaci se naplno projevuje základní nepochopení role myslivců v naší krajině. Nejsou to nepřátelé, které je třeba kritizovat a nahrazovat policejními jednotkami. Jsou to klíčoví spojenci v péči o naši přírodu, lidé, kteří často po generace spravují své revíry a mají hluboké porozumění pro potřeby a zákonitosti přírody. Jejich práce není omezena na občasný odstřel zvěře – je to celoroční, systematická péče o krajinu a její obyvatele.

Místo mediálně atraktivních akcí s vrtulníky a speciálními jednotkami potřebujeme vytvořit podmínky pro skutečně efektivní management populací černé zvěře. To znamená především důvěřovat zkušenostem místních myslivců a dát jim nástroje a podporu, kterou potřebují pro svou práci. Potřebujeme řešení založené na spolupráci, respektu k přírodě a pochopení dlouhodobých souvislostí.

Současná legislativa je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálním výzvám. Myslivci jsou svázáni předpisy, které jim často brání v efektivní práci, zatímco skutečné problémy zůstávají neřešeny. Je nejvyšší čas pro komplexní revizi zákonů týkajících se myslivosti – ne proto, aby se zjednodušil odstřel zvěře, ale aby se vytvořil funkční rámec pro skutečně udržitelný management populací.

Potřebujeme vytvořit efektivní systém podpory myslivosti. To neznamená jen finanční prostředky, ale především uznání významu této činnosti pro celou společnost. Myslivci by měli být partnery při rozhodování o managementu krajiny, ne pouze vykonavateli příkazů shora. Jejich zkušenosti a znalosti jsou nenahraditelné a měli bychom je využívat při plánování jakýchkoliv zásahů do přírody.

Je čas přestat hledat jednoduchá řešení složitých problémů. Management volně žijící zvěře vyžaduje komplexní přístup, trpělivost a především respekt k přírodním zákonitostem. Žádná jednorázová akce, bez ohledu na to, jak efektně vypadá v médiích, nemůže nahradit systematickou práci lidí, kteří se o naši přírodu starají celý rok.

Současná situace s africkým morem prasat je bezpochyby vážná a vyžaduje řešení. Ale toto řešení nemůže spočívat v krátkodobých, byť mediálně atraktivních akcích. Potřebujeme vytvořit dlouhodobě udržitelný systém managementu černé zvěře, založený na spolupráci všech zainteresovaných stran – od myslivců přes zemědělce až po státní správu.

Řešení problému přemnožených divočáků není sprint, ale maraton. Vyžaduje trpělivost, systematičnost a především respekt k přírodním zákonitostem. Myslivci jsou v tomto úsilí našimi nejcennějšími spojenci a je načase, abychom jim dali důvěru a podporu, kterou si zaslouží. Jen tak můžeme dosáhnout skutečného a trvalého řešení, které bude fungovat nejen dnes, ale i pro budoucí generace.

Namísto investování milionů do krátkodobých akcí bychom měli tyto prostředky využít na vytvoření funkčního systému podpory myslivosti – od modernizace vybavení přes vzdělávání až po vytvoření efektivních mechanismů spolupráce. To je cesta k skutečnému řešení, které možná není tak fotogenické jako policejní zásah, ale zato má šanci přinést dlouhodobé výsledky.