Lov je v mužské duši zakořeněný hluboko, hlouběji, než si možná uvědomujeme. Už před více než dvěma miliony let byl jednou z klíčových činností, která člověku umožnila přežít a rozvíjet se. Není náhoda, že to byli právě muži, kdo se ujal této role. Evoluce mužům propůjčila vyšší fyzickou sílu, rychlost a vytrvalost, a testosteron jim dal schopnost výborně se orientovat v prostoru. Lov se tak stal nejen otázkou přežití, ale i základem mužské identity – generace za generací mužů vyrůstaly s loveckými instinkty vtisknutými do jejich mozku. Tyto instinkty jim umožňovaly nejen ulovit kořist, ale také rozvinout strategické myšlení, koordinaci a týmovou spolupráci, což byly klíčové předpoklady pro úspěšné přežití lidských komunit. Lov se stal nejen životní nutností, ale i zdrojem sebedůvěry a společenského uznání.

Už od nejranějších dob lidské historie měl lov pro muže nejen praktický význam, ale hluboce zakořeněný symbolický rozměr. Archeologické nálezy ukazují, že lovecké schopnosti byly klíčovým faktorem pro přežití komunit, a proto muži, kteří vynikali v lovu, měli zvláštní respekt a uznání ostatních členů skupiny. Lov byl v mnoha kulturách nezbytným rituálem, který určoval přechod chlapců do dospělosti a mužského života.

Americký psycholog Michael Gurian poukazuje na skutečnost, že lovecké aktivity v průběhu tisíciletí formovaly specifické neurologické struktury v mužském mozku. Díky tomu mají muži přirozenou schopnost strategicky uvažovat, plánovat složité akce a flexibilně reagovat na změny v prostředí. Tyto schopnosti byly klíčové pro úspěšný lov, kdy bylo nutné nejen kořist najít, ale také ji pronásledovat a přelstít v často velmi komplikovaných podmínkách.

Lov měl zároveň výrazně emocionální a spirituální aspekt. Během lovu muži zažívali silné propojení s přírodou a jejími cykly. Úspěch v lovu závisel na hlubokém porozumění přírodním zákonitostem, na schopnosti pozorovat a chápat chování zvířat a na respektování přírodních sil. Tyto zkušenosti formovaly mužskou psychiku a definovaly jejich roli ve společnosti jako ochránců, živitelů a respektovaných členů komunity. Lovecké tradice a příběhy se předávaly z generace na generaci a tím se udržoval nejen lovecký um, ale i kolektivní paměť a společenské hodnoty.

Od přežití k péči o krajinu

S nástupem zemědělství a průmyslové revoluce se praktická potřeba lovu výrazně snížila. Lidé již nebyli plně odkázáni na ulovenou zvěř, neboť si mohli potravu zajistit vlastními zemědělskými produkty nebo obchodem. Lov se proto začal postupně transformovat v myslivost – činnost, která si zachovala mužský charakter, ale její význam se posunul od nutnosti přežití k činnosti, která sloužila hlavně k regulaci a ochraně přírody.

Ve středověku se myslivost institucionalizovala, vznikly honitby jako specializované oblasti, kde bylo možné regulovat lov zvěře podle určitých pravidel. Tyto oblasti byly spravovány profesionálními myslivci, jejichž úkolem bylo pečovat o zvěř, udržovat početnost populací a chránit území před pytláctvím. Postupně se vytvořil i specifický myslivecký jazyk, etiketa a oděvy, čímž se myslivost ještě více oddělila od prostého lovu a stala se součástí kulturního dědictví.

V současné době myslivost představuje především ekologickou a ochranářskou disciplínu. Moderní myslivci úzce spolupracují s biology, lesníky a ochránci přírody na udržování rovnováhy mezi počtem zvířat a kapacitou jejich životního prostoru. Díky vědeckému přístupu sledují zdravotní stav zvěře, provádějí opatření proti přemnožení a předcházejí škodám na zemědělských plodinách i lesích. Péče o zvěř se tak stala komplexní disciplínou, která klade důraz na zachování biodiverzity a zdraví ekosystémů.

Komunistická minulost a stigmatizace myslivosti

U nás myslivost stále nese nepříjemné stigma, které má kořeny v období komunismu. V této éře nebyl přístup k lovu běžně dostupný každému občanovi, ale byl spíše odměnou pro stranické funkcionáře a loajální osoby. Honitby se staly místy, kde se setkávali vybraní jedinci, kteří svůj vliv a moc demonstrovali právě tím, že měli výhradní právo lovit na atraktivních územích. Toto elitářství vytvořilo v mnoha lidech silný odpor vůči myslivosti jako takové, který přetrvává do dnešní doby.

Toto negativní vnímání dále posilují i mediálně atraktivní příběhy o pytlácích, nezodpovědném přístupu k lovu nebo konfliktech s turisty či cyklisty. Ačkoli tyto incidenty představují jen malou část celkové myslivecké komunity, v médiích často převažují a vytvářejí zkreslenou představu o myslivcích. Veřejnost si pak myslivce mylně spojuje s představou lidí, kteří upřednostňují vlastní zájmy bez ohledu na ekologické nebo etické principy. Tyto stereotypy jsou bohužíl hluboce zakořeněné a komplikují vztah myslivecké komunity s veřejností.

Realita je však odlišná – většina myslivců se s velkou odpovědností stará o krajinu, zvěř a přírodní rovnováhu. Často věnují nejen vlastní volný čas, ale také finanční prostředky péči o zvěř, biotopy a myslivecká zařízení. Aktivně se zapojují do vzdělávacích programů, spolupracují s biology a ochránci přírody a snaží se své aktivity vysvětlovat široké veřejnosti. Přesto myslivecká komunita stále čelí velké výzvě – musí aktivně a otevřeně komunikovat s veřejností a překonat image uzavřené, téměř tajemné skupiny. Pokud myslivci chtějí napravit pošramocenou pověst z minulosti, měli by se více otevřít, ukázat výsledky své práce a hlavně umožnit veřejnosti nahlédnout pod pokličku svých činností. Jen tak se podaří překonat přetrvávající nedůvěru a zajistit, aby byla myslivost opět vnímána jako respektovaná a ekologicky prospěšná disciplína.

Myslivost jako ekologická disciplína

Moderní myslivost už dávno není jen o střelbě a loveckých trofejích – dnes je především o zodpovědném vztahu k přírodě a ochraně životního prostředí. Myslivci systematicky sledují zdravotní stav divokých zvířat v našich lesích a polích, díky čemuž se daří včas odhalit a zastavit šíření vážných chorob, jako například afrického moru prasat nebo vztekliny. Bez jejich práce by se mnohé z těchto nemocí mohly nekontrolovatelně rozšířit a ohrozit nejen divokou populaci, ale také hospodářská zvířata či dokonce lidské zdraví.

Vedle monitorování zdravotního stavu zvěře mají myslivci zásadní podíl na péči o krajinu a biotopy. Staví krmelce, aby v zimě zabránili hladovění zvěře, obnovují napajedla, která jsou životně důležitá zejména v obdobích dlouhotrvajícího sucha, a zakládají nové biotopy, jako jsou remízky nebo malá políčka pro drobnou zvěř. Konkrétně například v posledních letech během suchých letních období bylo běžnou praxí, že myslivecké spolky dobrovolně naplňovaly cisterny a rozvážely vodu do napajedel, čímž doslova zachránily tisíce zvířat před smrtí žízní.

Kromě přímé péče o zvířata myslivci úzce spolupracují také s biology, lesníky a ochránci přírody. Díky této spolupráci vznikají projekty zaměřené na obnovu původní biodiverzity české krajiny, regulaci invazních druhů, jako jsou například mýval severní nebo norek americký, a na podporu vzácných druhů, jako je tetřev hlušec nebo koroptev polní. Myslivci přitom poskytují nejen cenné poznatky z terénu, ale také fyzickou pomoc při realizaci těchto opatření. Úspěšným příkladem této spolupráce je projekt návratu rysa ostrovida do českých lesů, kde myslivci pomáhali monitorovat pohyb těchto vzácných šelem a podíleli se na ochraně jejich přirozeného prostředí.

Velká část mysliveckých aktivit zahrnuje také vzdělávání veřejnosti a osvětovou činnost. Myslivci pravidelně pořádají různé besedy a workshopy pro školy a veřejnost, kde názorně vysvětlují principy udržitelného mysliveckého hospodaření a přibližují své každodenní úkoly v péči o přírodu. Děti a mladí lidé se tak seznamují nejen s životem divokých zvířat, ale také se dozvídají o ekologických souvislostech a důležitosti ochrany krajiny. Tato osvěta je klíčová, protože pomáhá veřejnosti pochopit, že myslivost není o bezhlavém lovu, ale o promyšleném a vědecky podloženém přístupu k životnímu prostředí, který slouží všem generacím.

Závěr

Lov a myslivost jsou nedílnou součástí mužské identity a provázejí lidstvo od samých počátků. Z činnosti, která byla kdysi nezbytná pro přežití, se dnes stala disciplína s hluboce ekologickým a společenským posláním. Myslivci mají za sebou dlouhou cestu – od pravěkých lovců přes středověké správce honiteb až po současné ochránce přírody a biodiverzity. Přesto stále čelí mnoha výzvám, které musejí překonat, aby jejich poslání bylo společností správně pochopeno.

Jedním z hlavních úkolů je vypořádat se s negativními důsledky komunistické minulosti a s tím spojeným stereotypním vnímáním myslivců jako uzavřené, elitářské komunity. Pro myslivce je nezbytné otevřít své aktivity široké veřejnosti, komunikovat transparentně a jasně prezentovat skutečný rozsah své práce, která často zůstává očím veřejnosti skryta. Jen tak se podaří rozptýlit nedůvěru a napravit jejich pošramocenou pověst.

Další výzvou pro budoucnost je ještě intenzivnější spolupráce s vědeckou a ochranářskou komunitou. Myslivost musí i nadále reagovat na rychlé změny v přírodě, klimatické výzvy a nově se objevující choroby, které ohrožují populaci divokých zvířat. Pro myslivce je důležité aktivně vstupovat do diskuzí o ochraně přírody, účastnit se odborných projektů a být partnerem při řešení ekologických problémů.

Pokud se myslivecká komunita dokáže úspěšně vypořádat s těmito výzvami, čeká ji pozitivní budoucnost. Myslivost má potenciál stát se silným spojovacím článkem mezi historickými tradicemi a moderní ekologickou zodpovědností. Díky tomu může významně přispět k zachování bohatství české krajiny pro příští generace. Je jen na nás, zda myslivcům dáme šanci ukázat, že jsou skutečnými ochránci přírody, bez kterých bychom naši krajinu nemohli zachovat zdravou a plnou života.

Co vlastně jsou ti AI asistenti?

Když se řekne „umělá inteligence“, mnoho lidí si představí Terminátora nebo jiné sci-fi příběhy. Realita je mnohem prozaičtější, ale o to užitečnější. Dnešní AI asistenti jsou v podstatě velmi sofistikované programy, které dokáží zpracovat text, analyzovat jej a generovat odpovědi. Nejsou to žádní samostatně myslící roboti – jsou to nástroje, které nám mohou pomoci s rutinními úkoly. Pro více základních informací doporučuji můj článek Umělá inteligence: Váš průvodce světem myslících strojů.

Kde začít?

Pro začátek doporučuji vyzkoušet ChatGPT nebo Claude.ai – jsou zdarma (resp. oba nástroje mají i placenou verzi, která nabízí více možností) a zvládnou většinu běžných úkolů. Pokud chcete vědět, jak s nimi efektivně komunikovat, přečtěte si můj článek o tom, jak psát efektivní AI prompty. Osobně používám oba – každý má své silné stránky. Je to jako s auty – někdo má rád Škodovku, jiný přísahá na Volkswagen, ale obě vás dovezou do cíle.

K čemu je skutečně využívám?

Psaní a úprava textů

Kontrola gramatiky a stylistiky Místo abych strávil hodiny kontrolováním každé věty, nechám AI provést první kontrolu textu. Například když píšu článek, požádám: „Zkontroluj následující text z hlediska gramatiky a stylistiky, navrhni zlepšení.“ AI nejen najde překlepy, ale často navrhne i lepší formulace.

Přeformulování složitých myšlenek Když píšu technický text a vidím, že je příliš komplikovaný, požádám AI o pomoc: „Přeformuluj tento odstavec tak, aby byl srozumitelnější pro běžného čtenáře.“ Výsledek pak upravím podle svého stylu.

Tvorba osnov pro články a prezentace Před psaním delšího textu zadám AI asistentovi téma a požádám o návrh struktury. Například: „Vytvoř osnovu článku o bezpečném používání AI v každodenním životě.“ Z navržené struktury pak vyberu to, co se hodí pro můj záměr.

Překlady Když potřebuji přeložit odborný text, nejprve ho nechám zpracovat AI a pak kontroluji správnost terminologie. Například nedávno jsem překládal návod k novému fotoaparátu – AI mi pomohla s prvním překladem a já pak jen doladil technické termíny.

Analýza a učení

Vysvětlení složitých konceptů Jak jsem zmínil v úvodu, AI je skvělá v překládání složitých témat do srozumitelné formy. Ať už jde o fyziku pro páťáka nebo vysvětlení blockchain technologie pro babičku.

Rozbor problémů na menší části Když řeším komplexní problém, požádám AI o jeho rozložení na menší, zvládnutelné kroky. Nedávno jsem takto plánoval rekonstrukci koupelny – AI mi pomohla vytvořit detailní seznam všech potřebných kroků a materiálu.

Hledání alternativních pohledů Při analýze problému požádám AI o různé perspektivy. Například: „Jaké jsou argumenty pro a proti používání elektrických aut?“ AI mi pomůže vidět téma z různých úhlů.

Procvičování cizích jazyků AI využívám jako konverzačního partnera pro procvičování angličtiny. Zadám téma a úroveň: „Pojďme si povídat o cestování, používej středně pokročilou angličtinu a opravuj mé chyby.“

Praktická pomoc

Plánování jídelníčku „Vytvoř týdenní jídelníček pro čtyřčlennou rodinu, obsahující zdravá jídla, která lze připravit do 30 minut.“ AI navrhne jídla a já je upravím podle našich preferencí.

Generování nápadů na dárky „Navrhni dárky pro technicky zaměřeného čtyřicátníka, který má rád fotografování a turistiku, rozpočet do 5000 Kč.“ AI přijde s několika konkrétními nápady včetně odhadované ceny.

Základní právní a technické konzultace AI používám pro první orientaci v problému. Například: „Jaké jsou základní kroky při zakládání s.r.o.?“ Získám přehled, který pak ověřím u odborníka.

Řešení problémů s kódem Když narazím na chybu v kódu, popíšu problém AI a ona navrhne možná řešení nebo mi pomůže identifikovat, kde by mohla být chyba.

Pro detailnější pohled na využití AI při psaní se podívejte na můj článek o praktickém využití AI při psaní.

Co je důležité vědět

Stejně jako u bezpečného zacházení se zbraněmi (ano píšu články i o zbraních ), je potřeba znát základní pravidla bezpečnosti:

1. Nikdy nespoléhejte na AI asistenta bezmyšlenkovitě

AI může generovat přesvědčivě znějící, ale nesprávné informace. Vždy je důležité zapojit vlastní kritické myšlení. Nedávno jsem to zažil, když jsem chtěl udělat synovi radost a vzít ho do zábavního parku, o kterém jsem slyšel. Mělo jít o skvělé místo, kde si děti mohou vyzkoušet opravdové bagry a jinou techniku. I já jsem se těšil. Protože jsem neznal přesnou lokalitu, požádal jsem AI o pomoc s vyhledáním – zdálo se to jako ideální úkol pro umělou inteligenci. Asistent mi poskytl přesnou adresu, otevírací dobu i ceník vstupného. Nadšeně jsme naplánovali víkendový výlet. Naštěstí jsem si informace ověřil na oficiálních stránkách parku – ukázalo se, že je přes zimu zavřeno. AI sice park našla, ale vygenerovala si vlastní otevírací dobu. Ušetřil jsem si tak hodinovou cestu autem a vysvětlování zklamanému synovi, proč stojíme před zavřenou bránou.

Ještě závažnější by bylo spoléhat se na AI v otázkách zdraví. Sice může znát obecné principy první pomoci nebo užívání léků, ale konkrétní postupy nebo dávkování musíte vždy konzultovat s lékařem nebo ověřit v příbalovém letáku.

2. Vždy kontrolujte faktické údaje

AI může občas „halucinovat“ – vytvářet přesvědčivě znějící, ale zcela smyšlené informace. Nedávno jsem to zažil při pomoci dceři s referátem o Lidicích. Chtěl jsem si ušetřit práci, a tak jsem požádal AI o sepsání kostry článku, společně se základními fakty. Odpověď vypadala na první pohled profesionálně a důvěryhodně. Naštěstí jsem text před odevzdáním zkontroloval – AI zcela překroutila historická fakta, když tvrdila, že všichni muži z Lidic zemřeli na nemoci a vyčerpání v německých pracovních táborech. Přitom je všeobecně známo, že lidičtí muži byli popraveni přímo v Lidicích na statku rodiny Horákových. Takovýto nesmysl by, kdybychom to přehlédli, nejen pokazil dceři známku, ale hlavně by, coby vnučka jedné z přeživších této lidické katastrofy, vypadala extrémně hloupě.

Tohle byl závažný případ, ale představte si, že byste podle AI návodu smíchali běžné domácí čisticí prostředky. Některé kombinace mohou být nebezpečné a uvolňovat toxické výpary. Proto je důležité vždy ověřovat podobné postupy z důvěryhodných zdrojů.

3. Nesvěřujte jim citlivé osobní údaje

AI asistenti si „pamatují“ informace pouze v rámci jednoho rozhovoru, ale obsah konverzací může být uložen na serverech provozovatele. Když například konzultuji rodinný rozpočet, místo konkrétních částek používám písmena A, B, C. Když potřebuji poradit s vyplněním formuláře, vynechávám všechny osobní údaje a ptám se jen na strukturu odpovědí. Možná se to zdá paranoidní, ale představte si, že byste s AI sdíleli své rodné číslo, číslo účtu nebo heslo k emailu při dotazu na jejich formát. I když se zdá konverzace soukromá, nikdy nevíte, kdo k těmto datům může mít později přístup.

4. Používejte je jako pomocníky, ne jako náhradu vlastního úsudku

AI je skvělý nástroj pro generování nápadů a první návrhy řešení, ale konečné rozhodnutí musí vždy udělat člověk. Skvěle to ilustruje situace, kdy jsem vybíral dárek k narozeninám pro manželku. AI mi nabídlo seznam možností podle jejích zájmů. Byly to dobré tipy, ale konečný výběr jsem udělal sám – protože já znám její osobnost, preference a co ji skutečně potěší. Nebezpečné může být přílišné spoléhání na AI při komunikaci. Třeba při psaní důležitých osobních emailů nebo při řešení konfliktů můžete snadno ztratit svůj autentický hlas a schopnost řešit situace po svém. Některé věci prostě musí přijít od srdce, ne z algoritmu.

Limity a rizika

Více o výhodách a nevýhodách využívání AI se dočtete v mém článku Kritický pohled na AI v literatuře: Výhody, nevýhody a etické otázky.

AI asistenti nejsou všemocní. Nemohou:

• Garantovat právní rady
• Poskytovat zdravotní diagnózy
• Nahradit lidský úsudek v kritických situacích
• Generovat skutečně kreativní umělecká díla

Co to znamená v praxi? Když potřebujete právní radu, AI vám může pomoct pochopit základní právní terminologii nebo nasměrovat vás správným směrem, ale nikdy by neměla nahradit konzultaci s právníkem. Je to podobné jako když vám známý, který není právník, vysvětluje právní problém – může mít pravdu, ale nespoléhejte na to.

V případě zdravotních problémů může AI pomoct s vysvětlením obecných termínů nebo připravit seznam otázek pro lékaře. Ale diagnostikovat bolest na hrudi nebo radit s dávkováním léků? To nikdy. I kdyby odpověď zněla sebevíc přesvědčivě, vždy konzultujte zdravotní problémy s lékařem.

Kritické životní situace, jako je výběr školy pro dítě, změna zaměstnání nebo důležitá rodinná rozhodnutí, vyžadují komplexní lidský přístup. AI vám může pomoct strukturovat myšlenky nebo nabídnout různé perspektivy, ale konečné rozhodnutí musí vycházet z vašich hodnot, zkušeností a intuice.

A co ta umělecká tvorba? Ano, AI dokáže napsat básničku nebo nakreslit obrázek. Ale bude postrádat to hlavní – skutečnou emoci, osobní prožitek, jedinečný lidský pohled na svět. Je to jako rozdíl mezi fotografií západu slunce a jeho skutečným prožitím – technicky dokonalé, ale chybí tomu duše.

V souhrnu lze říct, že AI asistenti jsou jako chytrý kolega v práci – může vám poradit, nasměrovat vás, pomoct s rutinní prací. Ale důležitá rozhodnutí musíte udělat sami, s plným vědomím odpovědnosti a s využitím vlastního úsudku. Protože na konci dne to budete vy, ne AI, kdo ponese následky těchto rozhodnutí.

Co říci závěrem?

AI asistenti jsou jako každý jiný nástroj – záleží na tom, jak je používáme. Mohou výrazně ulehčit rutinní práci a ušetřit čas pro důležitější věci. Osobně je považuji za něco jako „digitální švýcarský nůž“ – není to zázračný nástroj, ale když víte jak na to, dokáže překvapivě pomoct v mnoha situacích.

Jejich největší síla spočívá v rychlém zpracování informací a generování nápadů. Když potřebujete rozepsat myšlenku, najít jiný úhel pohledu nebo strukturovat složitý problém, AI vám může ušetřit hodiny práce. Je to jako mít po ruce asistenta, který nikdy nespí, neztrácí trpělivost a je připraven pomoci s jakýmkoliv intelektuálním úkolem.

Zároveň je důležité mít realistická očekávání. AI nezachrání špatný projekt, nevyřeší vaše osobní problémy a určitě za vás nenapíše bestseller. Je to pomocník, ne kouzelník. Čím dříve si to uvědomíme, tím efektivněji budeme moci její možnosti využívat.

Klíčem k úspěchu je najít rovnováhu. Používat AI tam, kde nám skutečně pomáhá – při, analýzách, první verzi textů nebo vysvětlování složitých konceptů. Ale ponechat si lidský přístup tam, kde je nenahraditelný – v kreativitě, emocích, intuici a důležitých rozhodnutích.

A co je nejdůležitější? Nepřestat se učit a rozvíjet vlastní schopnosti. AI by měla rozšiřovat naše možnosti, ne je nahrazovat. Je to jako s kalkulačkou – pomáhá nám s výpočty, ale stále musíme rozumět matematice. Podobně AI může pomoci formulovat myšlenky, ale musíme si zachovat schopnost samostatně myslet a tvořit.

Budoucnost nepatří těm, kdo budou spoléhat pouze na AI, ani těm, kdo ji budou zcela odmítat. Patří těm, kdo se naučí moudře kombinovat lidské schopnosti s možnostmi moderních technologií.

Protože na konci dne nejde o to, co dokáže AI, ale o to, co dokážeme my lidé s její pomocí.

PS: Pokud vás téma zajímá, napište do komentářů, s čím by vám AI asistenti mohli pomoct. Rád poradím s konkrétními případy.

Na první pohled působí nasazení skutečně impozantně. Policejní jednotky disponují veškerým myslitelným vybavením – od vrtulníků kroužících nad krajinou přes drony mapující terén až po sofistikované systémy nočního vidění. Nechybí ani štábní vozy připomínající mobilní velitelství, vybavené nejmodernější monitorovací technikou. Celá operace připomíná spíše vojenské cvičení než lov divokých prasat.

Tato demonstrace síly má trvat až do 12. prosince a státní rozpočet to bude stát neuvěřitelných 14 milionů korun. Částka, která by dokázala kompletně vybavit několik mysliveckých spolků nejmodernější technikou včetně zařízení pro noční lov, bude místo toho vynaložena na krátkodobou akci s nejistým výsledkem.

Veřejnosti se celá situace prezentuje jako nevyhnutelné řešení údajně nezvládnuté situace s přemnoženými divočáky, kteří navíc přenášejí africký mor prasat. Ministr zemědělství Marek Výborný k tomu přispívá prohlášeními, která vrhají stín na práci místních myslivců. Jeho slova o tom, že „myslivci neplní plány, jak by měli“ a že jejich údajná neschopnost vede k tomu, že „prasata ohrožují lidi v intravilánu města Jablonce,“ však odhalují zásadní nepochopení celé problematiky.

Ministerstvo a média vytvářejí dojem, že jde o mimořádnou situaci vyžadující mimořádná opatření. Ve skutečnosti však sledujeme ukázkový příklad toho, jak se komplexní problém řeší povrchním, mediálně atraktivním způsobem bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Místo systematické podpory těch, kteří se o krajinu starají celý rok, investujeme miliony do krátkodobého „řešení“.

Celá akce budí dojem, že stát konečně „něco dělá“. Nasazení elitních jednotek, drahé techniky a rozsáhlá mediální prezentace vytváří iluzi rozhodného zásahu proti přemnoženým divočákům. Realita je však mnohem složitější a méně fotogenická než záběry policejních odstřelovačů s termovizemi.

Zarážející je především způsob, jakým se celá situace komunikuje směrem k veřejnosti. Zatímco práce místních myslivců, kteří v loňském roce v celé republice odlovili 255 tisíc divočáků, se bagatelizuje a kritizuje, nasazení policejních jednotek se prezentuje jako téměř hrdinský čin. Přitom jde o akci, která může paradoxně situaci spíše zkomplikovat.

Nikdo nezpochybňuje, že africký mor prasat představuje vážný problém, který je třeba řešit. Způsob, jakým se k tomu současná vláda postavila, však vyvolává řadu otázek. Proč se místo podpory místních myslivců, kteří mají letité zkušenosti a znalost terénu, investují miliony do krátkodobé akce? Proč se místo systémového řešení volí mediálně atraktivní, ale z dlouhodobého hlediska problematický přístup?

V celé této situaci se ukazuje hlubší problém – tendence řešit složité problémy pomocí rychlých, mediálně atraktivních akcí bez ohledu na jejich skutečnou efektivitu a dlouhodobé důsledky. Namísto toho, abychom využili znalosti a zkušenosti místních myslivců a poskytli jim potřebnou podporu a nástroje, investujeme miliony do akce, která může mít více negativních než pozitivních dopadů.

Je to ukázkový příklad toho, jak se z věcného problému stává mediální show, kde efektní prezentace převažuje nad skutečným řešením. Zatímco média přinášejí dramatické záběry policejních zásahů, skutečné problémy – od nedostatečné podpory myslivců přes zastaralou legislativu až po systémové nedostatky v managementu krajiny – zůstávají neřešeny.

Co je AMP a jak se šíří

Africký mor prasat (AMP) představuje jedno z nejzávažnějších onemocnění, které v současnosti ohrožuje populace prasat v České republice. Jedná se o vysoce nakažlivé virové onemocnění, které se vyznačuje mimořádnou odolností viru v prostředí a extrémně vysokou úmrtností nakažených zvířat. Virus se šíří několika způsoby – přímým kontaktem mezi nakaženými a zdravými zvířaty, kontaktem s tělními tekutinami nemocných kusů, ale i nepřímo prostřednictvím kontaminovaného prostředí, krmiva nebo předmětů.

Závažnost situace podtrhuje fakt, že proti AMP dosud neexistuje účinná vakcína ani možnost léčby. Nakažená zvířata v drtivé většině případů uhynou, a to často v průběhu několika dnů od nakažení. Virus navíc dokáže přežívat v prostředí několik měsíců, zejména v chladnějším počasí. V mase a vnitřnostech uhynulých prasat může virus zůstat aktivní i několik let, pokud jsou uchovávány v chladu.

Česká republika má s AMP již předchozí zkušenost. V letech 2017-2018 se nákaza objevila na Zlínsku. Tehdy se podařilo situaci zvládnout díky rychlé reakci a kombinaci několika opatření. Klíčovou roli hrála stavba ohradníků, které zamezily volnému pohybu divokých prasat, intenzivní monitoring území a systematický lov v zasažené oblasti. Důležitá byla také spolupráce všech zainteresovaných stran – od myslivců přes veterináře až po státní správu.

Současná situace v oblasti Liberecka a Jablonecka je však v mnoha ohledech komplikovanější než předchozí ohnisko na Zlínsku. Oblast výskytu nákazy se nachází v hustě obydleném území s velmi členitým terénem. Zatímco na Zlínsku se jednalo převážně o zemědělskou krajinu s relativně dobrou přehledností, nyní se potýkáme s kopcovitým terénem, hustými lesy a zástavbou zasahující hluboko do přirozeného prostředí divočáků.

Tato geografická a demografická specifika významně komplikují jak monitoring situace, tak samotný lov nakažených kusů. V členitém terénu je obtížnější sledovat pohyb zvěře, stavět účinné bariéry proti jejímu šíření a zajistit systematický lov. Přítomnost obydlených oblastí navíc výrazně omezuje možnosti lovu z bezpečnostních důvodů.

Virus AMP zároveň představuje významnou hrozbu pro chovatele domácích prasat. V případě zavlečení nákazy do chovů by následky byly katastrofální – nutnost utracení všech prasat v zasaženém chovu, dlouhodobá karanténní opatření a významné ekonomické ztráty. Proto je klíčové udržet nákazu pouze v populaci divokých prasat a zabránit jejímu přenosu do domácích chovů.

Úspěšné zvládnutí nákazy vyžaduje systematický a koordinovaný přístup všech zainteresovaných stran. Základem je důsledný monitoring situace, rychlá identifikace a odstranění uhynulých kusů, které jsou zdrojem další nákazy, a regulace populace divokých prasat v zasažené oblasti. Zároveň je nutné důsledně dodržovat biologická bezpečnostní opatření, aby se zamezilo dalšímu šíření viru.

Významnou komplikací je také skutečnost, že virus AMP se může šířit i prostřednictvím lidské činnosti – kontaminovaným oblečením, vozidly nebo nástroji. To klade vysoké nároky na dodržování hygienických opatření při veškerých činnostech v zasažené oblasti, včetně myslivosti, lesnictví nebo zemědělství.

Proto je současná situace tak závažná a vyžaduje maximální pozornost. Nejde jen o problém myslivců nebo chovatelů prasat, ale o komplexní nákazovou situaci, která může mít dlouhodobé dopady na celý region. Rychlost a způsob řešení proto musí odpovídat závažnosti hrozby, zároveň však musí být postupy voleny s ohledem na místní podmínky a dlouhodobou udržitelnost přijatých opatření.

Technické zázemí a vybavení

Představte si dva různé světy lovu. V jednom máte k dispozici veškerou moderní techniku jako ve špionážním filmu – termovizní kamery na vrtulnících, drony kroužící nad lesem, noktovizory poslední generace a mobilní monitorovací centra připomínající velitelství speciálních jednotek. V druhém světě máte pušku s klasickým optickým zaměřovačem a roky zkušeností. Přesně takový je rozdíl mezi policejními odstřelovači a běžnými myslivci.

Policejní jednotky operují s vybavením, které by mohlo sloužit jako rekvizity v nejnovějším akčním filmu. Vrtulníky s termovizními kamerami dokáží v mžiku lokalizovat zvěř podle tepelné stopy. Drony tiše monitorují pohyb zvěře z výšky a přenášejí data do mobilních monitorovacích center, kde operátoři v reálném čase sledují situaci na velkoplošných obrazovkách. Odstřelovači jsou vybaveni nejmodernějšími noktovizory, které promění temnou noc v jasný den.

A co má k dispozici běžný myslivec? Klasickou pušku s optickým zaměřovačem, která se v principu příliš neliší od vybavení používaného před desítkami let. Místo vrtulníku má posed – dřevěnou stavbu, kterou si většinou sám postavil a kterou musí pravidelně udržovat. Místo dronů má své oči a uši, léty praxe vytrénované k rozpoznání sebemenších známek přítomnosti zvěře. Místo monitorovacího centra má notepad s poznámkami o pohybu zvěře a svou paměť.

Použití dronů pro sledování zvěře? Pro myslivce naprostá utopie. Nejen že by to bylo v rozporu se zákonem o myslivosti, ale představa, že by si myslivecký spolek pořídil flotilu dronů s termovizními kamerami, je mimo realitu. Vždyť už jen pořízení kvalitní pušky s optikou představuje pro mnoho myslivců významnou investici.

A co teprve vrtulníky s termovizí? To už se pohybujeme v oblasti science fiction. Myslivecký spolek, který musí šetřit na každý pytel krmiva a každý nový posed, by si takové vybavení nemohl dovolit, ani kdyby bylo legální. Je to jako srovnávat vesnického doktora s plně vybavenou nemocnicí – oba léčí, ale jejich možnosti jsou nesrovnatelné.

Přesto myslivci dokáží být efektivní. Proč? Protože techniku nahrazují něčím, co žádný dron ani termovize nemůže poskytnout – detailní znalostí svého revíru, letitými zkušenostmi a především trpělivostí. Znají každý kout lesa, vědí, kudy zvěř prochází, kde se pase, kde odpočívá. Tuto znalost nelze nahradit sebedokonalejší technikou.

Je to jako rozdíl mezi rybařením s moderním sonarem a tím, když zkušený rybář ví, kde a kdy ryby hledat. Ano, sonar vám ukáže, kde přesně ryby jsou, ale nezaručí úspěšný lov. Stejně tak všechna moderní technika policejních odstřelovačů nezaručuje lepší výsledky než tradiční myslivecké postupy.

Proto když příště uslyšíte o „neschopných“ myslivcích, kteří nedokáží regulovat stavy zvěře tak efektivně jako policejní odstřelovači, zamyslete se nad tím, s jakými prostředky musí pracovat. Je to jako divit se, že vesničtí hasiči neuhasí požár tak rychle jako profesionální jednotka s moderní technikou. Rozdíl není v schopnostech nebo nasazení, ale v možnostech a vybavení.

Finanční stránka věci

Když se podíváme na ekonomickou stránku současné situace, čísla jsou skutečně zarážející. Vládou schválená akce má rozpočet 14 milionů korun, přičemž v cílové oblasti se podle odhadů nachází 100-200 kusů divočáků. Jednoduchým výpočtem tedy dojdeme k tomu, že odstřel jednoho kusu vychází daňové poplatníky na astronomických 70 000 Kč. To je částka, za kterou by průměrná rodina mohla jet na luxusní dovolenou nebo si pořídit solidní ojetý automobil.

Co všechno se v těchto nákladech skrývá? Především je to nasazení špičkové techniky – vrtulníky s termovizními kamerami, drony, noktovizory, speciální monitorovací vozidla. K tomu musíme připočítat mzdy elitních policejních odstřelovačů, pohonné hmoty, logistické zajištění celé akce. Je to jako když použijete raketomet na vrabce – ano, možná ho sestřelíte, ale za jakou cenu?

Postavme proti tomu realitu běžných myslivců. Ti dostávají zástřelné pouhých 2000 Kč za kus. Ale pozor – ani tuto relativně nízkou částku nedostanou automaticky. Zástřelné se vyplácí pouze za úlovky nad průměr z posledních pěti let. To v praxi znamená, že pokud myslivecký spolek běžně uloví řekněme 30 prasat ročně, musí tento počet nejprve překročit, než dostane na další kusy jakoukoliv kompenzaci.

V médiích se často objevuje informace o navýšeném zástřelném 10 000 Kč, kterou rád zdůrazňuje i pan ministr. Co už se ale nedozvíte je, že tato částka platí pouze v druhé zóně nákazy, tedy v epicentru výskytu afrického moru prasat. A co je ještě důležitější – veškeré náklady spojené s likvidací uloveného kusu jdou za myslivci.

A že těch nákladů není málo. Začněme povinným veterinárním vyšetřením – každý ulovený kus musí být prohlédnut veterinářem, což stojí peníze. Následuje odvoz do kafilérie – opět na náklady myslivců. K tomu si připočtěte ochranné prostředky, dezinfekční přípravky a veškerou související dopravu a manipulaci. Ve výsledku může myslivce jeden ulovený kus stát více, než kolik dostane na zástřelném.

Ale to není všechno. Myslivci musí ze svého hradit i běžný provoz honitby. To znamená nákup krmiva pro zvěř, jeho dopravu a distribuci po krmelcích. Musí budovat a udržovat myslivecká zařízení – posedy, krmelce, zásypy. V zimě musí zajistit průjezdnost lesních cest k místům přikrmování. To vše jsou náklady, které nese myslivecký spolek, respektive jeho členové ze svých vlastních prostředků.

Pro představu – běžný krmelec i s montáží stojí kolem 15 000 Kč a vydrží tak 3-5 let. Posed vyjde na podobnou částku. Průměrný myslivecký spolek potřebuje desítky takových zařízení. K tomu připočtěte náklady na krmivo – jen pro představu, jeden metrák kvalitního jadrného krmiva stojí kolem 800 Kč, a průměrný spolek ho za zimu spotřebuje několik tun.

A když už se konečně dostanete k nějakému příjmu ve formě zástřelného, většinu z něj spolknou náklady spojené s jeho získáním.

A pak přijde stát s řešením za 70 000 Kč na kus. Za částku, kterou stojí odstřel jednoho divočáka policejním odstřelovačem, by místní myslivecký spolek mohl pořídit kompletní vybavení pro několik členů včetně kvalitní optiky. Nebo by mohl postavit několik nových krmelců a posedů. Nebo nakoupit krmivo na celou zimu.

Je to ukázkový příklad toho, jak se plýtvá veřejnými prostředky ve jménu „rychlého řešení“. Místo toho, aby se systematicky podpořila práce místních myslivců, kteří by dokázali stejného výsledku dosáhnout za zlomek nákladů, investujeme miliony do krátkodobé akce s nejistým výsledkem.

Rozdíly v podmínkách lovu

Když se někdo zvenčí dívá na práci myslivce, často vidí jen ten závěrečný moment – střelbu. Realita je však mnohem komplexnější a náročnější. Běžný myslivec musí před samotným lovem vykonat celou řadu časově i finančně náročných povinností, o kterých se v médiích obvykle nemluví.

Začněme tím nejzákladnějším – péčí o zvěř. Myslivec musí pravidelně zajišťovat a doplňovat krmivo, což rozhodně není jen formalita. Jde o systematickou činnost, která vyžaduje značné finanční prostředky a pravidelné nasazení. Představte si, že každý týden musíte nakoupit, dopravit a rozvézt po honitbě stovky kilogramů krmiva. A to vše za své peníze a ve svém volném čase.

Není to jen o tom nasypat něco do krmelce. Krmivo musí být kvalitní a musí odpovídat potřebám konkrétního druhu zvěře. Špatně zvolené nebo nekvalitní krmivo může způsobit zdravotní problémy, což by mělo negativní dopad na celou populaci. Myslivec tedy musí mít značné znalosti o výživě zvěře a musí pečlivě vybírat, čím bude přikrmovat.

Po zajištění krmiva následuje možná ta nejnáročnější část – trpělivé čekání na posedu. Mnoho lidí si představuje myslivce jako někoho, kdo si jen tak vyjde do lesa a střílí. Realita? Hodiny a hodiny strávené v absolutním tichu a nehybnosti, často v mrazu, dešti nebo sněhu. A to vše bez jakékoliv záruky úspěchu.

Během těchto dlouhých hodin čekání nemůže myslivec používat mobilní telefon, nesmí se bavit, někdy si nemůže dovolit ani zakašlat. Jakýkoliv zvuk nebo pohyb může zvěř vyplašit. A když konečně přijde ta správná chvíle, musí být myslivec stoprocentně připravený – jedna špatně mířená rána může znamenat zbytečné utrpení zvířete.

K tomu všemu je třeba připočítat nutnost dokonalé znalosti teritoria. Myslivec musí vědět, kudy se zvěř pohybuje, kde se pase, kde odpočívá. Musí rozumět jejím zvykům a dennímu režimu. Tuto znalost nelze získat ze dne na den – jde o léta pozorování a zkušeností.

A to vše musí myslivec skloubit se svým běžným zaměstnáním. Pro drtivou většinu myslivců totiž péče o zvěř není hlavním povoláním, ale koníčkem, kterému věnují svůj volný čas a vlastní prostředky. To znamená, že nemohou lovit kdykoliv chtějí, ale musí se přizpůsobit své pracovní době.

Kontrast s možnostmi policejních jednotek je pak skutečně markantní. Zatímco myslivec musí trpělivě budovat vztah s revírem a jeho obyvateli, policejní odstřelovači mohou využívat aktivní vyhledávání zvěře pomocí nejmodernější techniky. Vrtulníky a drony jim umožňují rychle lokalizovat zvěř, termovize a noktovizory jim dávají možnost efektivního lovu i v noci.

Policisté navíc operují v uzavřených oblastech, kde nemusí brát ohled na běžný provoz v lese. Nemusí se starat o krmení zvěře, nemusí budovat a udržovat myslivecká zařízení, nemusí řešit každodenní péči o revír. Jejich jediným úkolem je odstřel – vše ostatní je jim připraveno.

Proto je současný přístup tak problematický – nejen že ignoruje roky práce místních myslivců, ale především nebere v úvahu dlouhodobou udržitelnost. Až policejní jednotky odjedou, problémy zůstanou. A budou to opět místní myslivci, kdo se bude muset postarat o nápravu škod a zajištění rovnováhy v přírodě.

Etické aspekty současného řešení

Jedním z nejproblematičtějších aspektů současné policejní akce je přístup ke střelbě vodících bachyní, tedy prasečích matek. Mnozí si možná řeknou – jaký je v tom rozdíl? Prase jako prase. Ale takový pohled prozrazuje naprostou neznalost životního cyklu a sociální struktury černé zvěře. Nejde zde o žádný sentiment nebo přehnanou citlivost myslivců, ale o tvrdá fakta a praktické dopady na celý ekosystém.

Vodící bachyně není jen další kus do statistiky. Je to zkušená matka, která má pod sebou zpravidla 6-12 selat, někdy i více. Tato selata jsou na ní zcela životně závislá, a to nejen kvůli potravě v prvních měsících života. Bachyně je pro ně především učitelkou, která jim předává životně důležité znalosti a vzorce chování. Učí je, kde a jak bezpečně hledat potravu, jak se vyhýbat predátorům, jak reagovat na různá nebezpečí, a především – jak se chovat v blízkosti lidských obydlí.

Když odstřelíte vodící bachyni, vytvoříte rázem skupinu osiřelých selat, která nemají šanci na normální vývoj. Je to, jako kdybyste skupině dětí v divočině vzali jejich průvodce a učitele. Následky jsou tragické – část selat uhyne hlady, protože neví, kde hledat potravu. Další se stanou snadnou kořistí predátorů, protože jim nikdo neukázal, jak se bránit a jak předvídat nebezpečí. A ty, které přežijí? Ty často představují ještě větší problém.

Představte si skupinu mladých divočáků bez vedení. Nemají zažité základní vzorce chování, neznají hranice teritoria, nemají respekt k lidským obydlím. Jsou jako skupina teenagerů bez dozoru – impulzivní, nepředvídatelní a potenciálně nebezpeční. Zatímco zkušená bachyně by svou skupinu vedla obezřetně a vyhýbala se konfrontaci s lidmi, tato osiřelá selata často vbíhají do vesnic, přebíhají silnice a způsobují škody na majetku.

Navíc střelbou vodících bachyní narušujeme přirozenou hierarchii v tlupách černé zvěře. V přirozeném prostředí vede zkušená bachyně celou skupinu – určuje, kdy a kam se bude tlupa přesouvat, kde bude odpočívat, kde se bude pást. Má letité zkušenosti s terénem, zná bezpečná místa i potenciální nebezpečí. Pod jejím vedením funguje celá skupina koordinovaně a předvídatelně.

Když tuto hierarchii narušíme, vznikají nestabilní skupiny mladých prasat bez vedení. To je jako když rozbijete fungující organizaci a necháte její části, aby si dělaly, co chtějí. Výsledkem je chaos – skupiny se pohybují chaoticky, vstupují do nebezpečných oblastí, nedodržují zavedené migračních trasy. To vede k většímu počtu střetů s lidmi, větším škodám na zemědělských plodinách a paradoxně i k horší kontrole populace.

Proto je v myslivecké praxi střelba vodících bachyní považována za krajní řešení, které se používá pouze v nevyhnutelných případech a ideálně v době, kdy jsou selata již dostatečně samostatná. Současný přístup policejních odstřelovačů, kteří střílí bez ohledu na tyto souvislosti, může sice vykázat vyšší čísla v krátkodobých statistikách, ale z dlouhodobého hlediska situaci spíše zhorší.

Je to klasický případ, kdy rychlé řešení vytváří větší problémy, než jaké mělo vyřešit. Místo organizovaných tlup pod vedením zkušených bachyní budeme mít v lesích dezorganizované skupiny mladých divočáků, které se chovají nepředvídatelně a představují větší riziko pro obyvatele. Je to jako když léčíte bolest hlavy tím, že si ji uříznete – rychlé, efektní, ale ne příliš promyšlené řešení.

Bezpečnostní paradox současného řešení

Jedním z nejkřiklavějších příkladů rozdílného přístupu k myslivcům a policejním odstřelovačům je otázka bezpečnosti a možnosti omezení vstupu do loveckých oblastí. Zatímco běžný myslivec nemá absolutně žádnou pravomoc zakázat vstup do lesa během lovu, policejní jednotky mohou bez problémů uzavřít celé oblasti a vytvořit si tak bezpečný prostor pro odstřel.

Představte si situaci běžného myslivce. Sedí na posedu, má v záměru divočáka, ale musí řešit dilema – je si skutečně jistý, že za cílem není turista, houbař nebo cyklista? V dnešní době, kdy jsou lesy plné lidí prakticky nepřetržitě, jde o každodenní realitu. Myslivec musí být každou ranou naprosto jistý a dokonale znát prostor za cílem. Nemůže si dovolit sebemenší pochybnost – jakákoliv nejistota znamená, že střela nesmí padnout.

Co více, myslivec nemá žádnou možnost situaci aktivně řešit. Nemůže oblast uzavřít, nemůže lidem vstup zakázat. Maximálně může požádat případné kolemjdoucí o spolupráci, ale nemá žádné zákonné prostředky, jak zajistit bezpečný prostor pro lov. A upřímně – jak by asi veřejnost reagovala, kdyby myslivci začali lidem zakazovat vstup do lesa s odůvodněním, že „se střílí a jde o život“?

A teď se podívejme na současnou situaci s policejními odstřelovači. Ředitel Policie ČR v Libereckém kraji Libor Špráchal to říká zcela otevřeně: „Vyzýváme také občany, aby dbali pokynů policistů. Střílí se a skutečně jde o život.“ Policie může a aktivně využívá možnost uzavřít celou oblast a zakázat běžnému obyvatelstvu vstup do lesa.

Je fascinující, s jakou samozřejmostí je tento rozdílný přístup přijímán veřejností i médii. Když policie uzavře les a varuje před vstupem kvůli střelbě, je to bráno jako logické bezpečnostní opatření. Kdyby stejná slova použil myslivecký spolek, pravděpodobně by se zvedla vlna nevole a kritiky.

Tento dvojí metr má přímý dopad na efektivitu lovu. Zatímco policejní odstřelovači mohou operovat v uzavřeném a kontrolovaném prostoru, myslivci musí neustále balancovat mezi snahou o regulaci zvěře a zajištěním absolutní bezpečnosti náhodných návštěvníků lesa. To výrazně snižuje jejich možnosti a prodlužuje čas potřebný k dosažení stejných výsledků.

Navíc tento přístup vytváří začarovaný kruh – protože myslivci musí být extrémně opatrní a nemohou využít každou příležitost k lovu, jsou následně kritizováni za nedostatečnou efektivitu. Přitom by stačilo dát jim podobné pravomoci k zajištění bezpečného prostoru pro lov, jaké mají policejní jednotky, a jejich efektivita by se výrazně zvýšila.

Je to další příklad toho, jak současný systém staví myslivce do téměř neřešitelné situace – na jedné straně po nich požaduje efektivní regulaci zvěře, na straně druhé jim k tomu nedává potřebné nástroje a pravomoci. A když pak logicky nemohou plnit nerealistická očekávání, jsou označeni za neschopné a nahrazeni policejními jednotkami s mnohem širšími pravomocemi.

Efektivita různých přístupů

Když se podíváme na čísla střízlivýma očima zkušených myslivců, celá nákladná policejní akce může za dobu svého trvání přinést odstřel maximálně 70-90 kusů divočáků. To se na první pohled může zdát jako úctyhodné číslo, dokud si neuvědomíme, že stejného výsledku by dosáhli místní myslivci při své běžné činnosti. Rozdíl je v tom, že by to zvládli za zlomek nákladů a především způsobem, který respektuje přirozené zákonitosti přírody.

Běžný myslivec totiž přistupuje k lovu s vědomím dlouhodobé odpovědnosti za svěřený revír. Zná místní populaci, ví, které kusy lze odstřelit bez narušení stability tlupy, dokáže rozpoznat vodící bachyně a vyhodnotit, kdy je jejich odstřel skutečně nezbytný. Tento přístup založený na generacemi předávaných zkušenostech zajišťuje, že lov plní svůj účel – regulaci populace – bez zbytečných vedlejších škod.

Policejní odstřelovači, jakkoliv profesionální a dobře vybavení, nemohou mít tento komplexní vhled do situace. Jejich úkolem je splnit zadaný počet odstřelených kusů v co nejkratším čase. To nevyhnutelně vede k tomu, že střílí kusy bez ohledu na jejich roli v sociální struktuře tlupy. Výsledkem může být paradoxně zhoršení celé situace – dezorganizované skupiny mladých prasat bez vedení zkušených bachyní se začnou chovat nepředvídatelně, budou častěji vstupovat do obydlených oblastí a působit větší škody.

Je to jako když do dobře fungujícího ekosystému zasáhnete bagrem – možná rychle dosáhnete požadovaného efektu, ale následky takového necitlivého zásahu mohou být dlouhodobé a těžko napravitelné. Myslivci by stejného cíle dosáhli postupně, s citem a znalostí místních podmínek, jako zahradník, který přesně ví, kde a jak prořezat, aby rostlina prosperovala.

Současný přístup tak připomíná situaci, kdy pro uhašení doutnajícího ohniště povoláte hasičský sbor s cisternou. Ano, oheň bude uhašen rychle a efektně, ale za cenu zbytečně vysokých nákladů a možná i škod způsobených přílišným množstvím vody. Přitom by stačilo nechat místní obyvatele, kteří přesně vědí, jak s takovým ohništěm zacházet, aby situaci vyřešili s minimem prostředků a maximem efektivity.

V konečném důsledku tedy nejde jen o to, kolik prasat bude odloveno, ale především o způsob, jakým k tomu dojde a jaké budou dlouhodobé následky. Zatímco policejní akce může vykázat rychlé výsledky do statistik, skutečné řešení problému vyžaduje systematický a citlivý přístup, který mohou zajistit pouze místní myslivci se svými znalostmi a zkušenostmi.

Návrhy řešení

Současná situace jasně ukazuje potřebu systematických změn v přístupu k managementu populací černé zvěře. Nestačí jen reagovat na krizové situace nákladnými jednorázovými akcemi, potřebujeme komplexní úpravu legislativy a systému podpory myslivosti.

První a zcela zásadní změnou musí být umožnění myslivcům dočasně uzavírat lovné oblasti. V současnosti se dostáváme do absurdní situace, kdy myslivec nemůže zakázat vstup do prostoru, kde probíhá lov, zatímco policie může celou oblast uzavřít bez jakýchkoliv problémů. Tento dvojí metr nejen snižuje efektivitu lovu, ale především vytváří zbytečná bezpečnostní rizika. Myslivci by měli mít možnost dočasně omezit vstup do oblasti aktivního lovu, samozřejmě s jasně definovanými pravidly a časovým omezením.

Pravidla lovu v krizových situacích vyžadují kompletní revizi. Současný systém je příliš rigidní a neumožňuje rychlou reakci na měnící se podmínky. Potřebujeme flexibilnější přístup, který by myslivcům umožnil efektivně reagovat na náhlé změny v populaci zvěře nebo na výskyt nákaz. Zároveň však musí být zachovány základní principy myslivecké etiky – nelze připustit, aby snaha o rychlé řešení vedla k porušování osvědčených postupů a způsobovala více škody než užitku.

Zásadní reformu vyžaduje systém zástřelného. Současný model, kdy se zástřelné vyplácí pouze za nadprůměrné úlovky, je demotivující a neodráží realitu práce myslivců. Potřebujeme spravedlivější systém, který bude zohledňovat skutečné náklady spojené s lovem a následnou likvidací ulovených kusů. Zejména v oblastech zasažených africkým morem prasat jsou tyto náklady významně vyšší kvůli nutným veterinárním vyšetřením a speciálním opatřením při manipulaci s ulovenou zvěří.

Stát by měl systematicky podporovat preventivní opatření. Budování a údržba mysliveckých zařízení, která jsou klíčová pro efektivní management populací, v současnosti leží plně na bedrech mysliveckých spolků. To není dlouhodobě udržitelné. Potřebujeme systém grantové podpory pro budování nových a údržbu stávajících zařízení – od posedů přes krmelce až po napajedla. Tato infrastruktura je základem pro úspěšný management zvěře a její význam daleko přesahuje samotný lov.

Management populací černé zvěře musí být postaven na úzké spolupráci s místními mysliveckými spolky. Jsou to právě místní myslivci, kdo dokonale zná terén, pohyb zvěře a její chování v různých ročních obdobích. Tuto znalost, budovanou často po generace, nelze nahradit sebedokonalejší technikou. Myslivci by měli být partnery při plánování managementových opatření, ne pouze vykonavateli rozhodnutí „shora“.

Klíčovým prvkem úspěšného managementu je trpělivost a systematičnost. Populace černé zvěře se nevymkla kontrole ze dne na den a nelze očekávat, že ji rychlá jednorázová akce vrátí do rovnováhy. Potřebujeme dlouhodobou strategii, která bude respektovat přírodní zákonitosti a zároveň zohledňovat potřeby všech zainteresovaných stran – od myslivců přes zemědělce až po obyvatele dotčených oblastí.

Neméně důležitá je osvěta veřejnosti. Myslivost není jen o lovu, ale především o péči o krajinu a zvěř. Veřejnost by měla být informována o skutečné práci myslivců, o významu jejich činnosti pro udržení rovnováhy v přírodě a o důvodech jednotlivých managementových opatření. Jen tak lze očekávat podporu a pochopení pro nezbytná opatření při regulaci stavů zvěře.

V neposlední řadě je třeba modernizovat technické vybavení myslivců. Současná omezení používání nočního vidění a další moderní techniky jsou v době, kdy se potýkáme s přemnoženou černou zvěří, anachronismem. Myslivci by měli mít přístup k moderním technologiím, které jim umožní efektivnější a bezpečnější lov, samozřejmě při zachování všech etických principů myslivosti.

Všechna tato opatření musí být součástí komplexní strategie managementu černé zvěře. Nestačí řešit jednotlivé problémy izolovaně – potřebujeme systémový přístup, který zohlední všechny aspekty problematiky a nabídne dlouhodobě udržitelné řešení. Jen tak můžeme dosáhnout skutečné rovnováhy v naší přírodě a předejít situacím, které pak musíme řešit nákladnými krizovými opatřeními.

Závěr

Současná situace s nasazením policejních odstřelovačů proti divočákům dokonale ilustruje, jak naše společnost často přistupuje k řešení složitých problémů. Místo systematické, dlouhodobé práce preferujeme mediálně atraktivní „rychlá řešení“, která možná vypadají efektně v televizních reportážích, ale ve skutečnosti mohou napáchat více škody než užitku.

Nasazení elitních policejních jednotek s nejmodernější technikou je přesně takový případ. Na první pohled působí jako rozhodný a rázný krok – konečně někdo „něco dělá“. Vrtulníky kroužící nad lesy, drony s termovizemi, odstřelovači v terénu – to všechno vytváří dojem efektivního řešení. Jenže realita managementu volně žijící zvěře je mnohem komplexnější než hollywoodský akční film.

V této situaci se naplno projevuje základní nepochopení role myslivců v naší krajině. Nejsou to nepřátelé, které je třeba kritizovat a nahrazovat policejními jednotkami. Jsou to klíčoví spojenci v péči o naši přírodu, lidé, kteří často po generace spravují své revíry a mají hluboké porozumění pro potřeby a zákonitosti přírody. Jejich práce není omezena na občasný odstřel zvěře – je to celoroční, systematická péče o krajinu a její obyvatele.

Místo mediálně atraktivních akcí s vrtulníky a speciálními jednotkami potřebujeme vytvořit podmínky pro skutečně efektivní management populací černé zvěře. To znamená především důvěřovat zkušenostem místních myslivců a dát jim nástroje a podporu, kterou potřebují pro svou práci. Potřebujeme řešení založené na spolupráci, respektu k přírodě a pochopení dlouhodobých souvislostí.

Současná legislativa je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálním výzvám. Myslivci jsou svázáni předpisy, které jim často brání v efektivní práci, zatímco skutečné problémy zůstávají neřešeny. Je nejvyšší čas pro komplexní revizi zákonů týkajících se myslivosti – ne proto, aby se zjednodušil odstřel zvěře, ale aby se vytvořil funkční rámec pro skutečně udržitelný management populací.

Potřebujeme vytvořit efektivní systém podpory myslivosti. To neznamená jen finanční prostředky, ale především uznání významu této činnosti pro celou společnost. Myslivci by měli být partnery při rozhodování o managementu krajiny, ne pouze vykonavateli příkazů shora. Jejich zkušenosti a znalosti jsou nenahraditelné a měli bychom je využívat při plánování jakýchkoliv zásahů do přírody.

Je čas přestat hledat jednoduchá řešení složitých problémů. Management volně žijící zvěře vyžaduje komplexní přístup, trpělivost a především respekt k přírodním zákonitostem. Žádná jednorázová akce, bez ohledu na to, jak efektně vypadá v médiích, nemůže nahradit systematickou práci lidí, kteří se o naši přírodu starají celý rok.

Současná situace s africkým morem prasat je bezpochyby vážná a vyžaduje řešení. Ale toto řešení nemůže spočívat v krátkodobých, byť mediálně atraktivních akcích. Potřebujeme vytvořit dlouhodobě udržitelný systém managementu černé zvěře, založený na spolupráci všech zainteresovaných stran – od myslivců přes zemědělce až po státní správu.

Řešení problému přemnožených divočáků není sprint, ale maraton. Vyžaduje trpělivost, systematičnost a především respekt k přírodním zákonitostem. Myslivci jsou v tomto úsilí našimi nejcennějšími spojenci a je načase, abychom jim dali důvěru a podporu, kterou si zaslouží. Jen tak můžeme dosáhnout skutečného a trvalého řešení, které bude fungovat nejen dnes, ale i pro budoucí generace.

Namísto investování milionů do krátkodobých akcí bychom měli tyto prostředky využít na vytvoření funkčního systému podpory myslivosti – od modernizace vybavení přes vzdělávání až po vytvoření efektivních mechanismů spolupráce. To je cesta k skutečnému řešení, které možná není tak fotogenické jako policejní zásah, ale zato má šanci přinést dlouhodobé výsledky.

Než se pustím do detailů mého tvůrčího procesu, rád bych se krátce dotkl jednoho aspektu, o kterém se moc nemluví. V Česku se autor knihami obvykle neuživí. Vydavatelé a distributoři si často berou 80% i více z ceny knihy.

Představte si to takhle: kniha, která se v knihkupectví prodává za 300 Kč, přinese autorovi často méně než 30 Kč. A to ještě před zdaněním. Při nákladu 1000 kusů, což je pro začínajícího autora slušné číslo, to znamená výdělek kolem 30 000 Kč. Když si uvědomíte, že napsání knihy často trvá rok i více, je jasné, že to není práce, kterou byste dělali pro peníze. Ale víte co? Nezměnil bych to. Ta radost z tvorby, z toho, že moje slova mohou někoho pobavit, dojmout nebo inspirovat, je k nezaplacení.

Tak proč jsem se vlastně rozhodl psát? Upřímně, psaní mě bavilo odjakživa. Léta jsem psal převážně do šuplíku, pro vlastní potěšení. Teprve nedávno mě – nebo spíš mou ženu – napadlo, že bych své dílko mohl vydat knižně. A tak začala moje cesta k publikování.

A jak u mě vypadá samotný proces psaní? Jaké nástroje používám? Jaké jsou mé rituály? Pojďme se na to podívat blíž.

Mým nejvěrnějším společníkem při psaní je Scrivener, podle mě nejlepší editor pro spisovatele. A ano, hrdě se nazývám spisovatelem, i když to někdy zní trochu nadneseně. Scrivener mi umožňuje organizovat myšlenky, postavy a zápletky způsobem, který mi vyhovuje. Můžu si vytvářet složky pro jednotlivé kapitoly, mít po ruce poznámky k postavám nebo výzkumu, a přitom vidět strukturu celé knihy. Je to jako mít celý svůj spisovatelský svět na jednom místě.

Můj tvůrčí proces začíná hrubým náčrtem zápletky. Ale hned jak mám základní obrysy, odkládám pero (nebo v tomto případě klávesnici) a začínám snít. Kdo jsou moji hrdinové? Jak vypadají? Co dělají? Píšu si jejich stručné charakteristiky a dnes, díky umělé inteligenci, si dokonce mohu vygenerovat jejich podobizny. Je fascinující vidět, jak postavy, které existovaly jen v mé hlavě, najednou získávají tvář.

Například pro mou poslední knihu, kterou píšu, jsem si vytvořil celou galerii postav. Hlavní hrdina, Dominik, měl v mé představě hnědé oči a nosil brýle. Když jsem jeho podobu vygeneroval pomocí AI, bylo to, jako bych potkal starého známého. Najednou jsem věděl, jak se bude tvářit, když bude nervózní, jak se mu budou krčit koutky úst, když se usměje. Tenhle proces mi pomáhá vytvořit postavy, které jsou živé a uvěřitelné.

Pak přichází to nejzajímavější – samotné psaní. Vyberu si místo, kde příběh začne, a prostě se do toho pustím. Nechávám příběh, aby se rozvíjel sám, postupně eskaluji k zápletce, ale upřímně? Často ani sám netuším, kam mě to zavede a jak to vlastně skončí. Moje aktuální kniha je toho perfektním příkladem. Začala jako skromná povídka, ale hlavní hrdina se mi tak zalíbil, že jsem se rozhodl ho poslat do mnohem většího „průšvihu“. A tak se z povídky stala novela, možná dokonce román.

Co se týče rituálů, jsem poměrně jednoduchý – buď mám čas a chuť, nebo nepíšu. Netlačím na pilu. Zjistil jsem, že nejlepší nápady přicházejí, když se na psaní nesoustředím. Proto si velmi často příběh namlouvám na diktafon, třeba při procházce lesem nebo cestou do práce. Je to, jako bych vyprávěl příběh sám sobě, což mi pomáhá najít přirozený rytmus a tón vyprávění.

Díky AI pak tento záznam převedu na text, který dále upravuji a rozvíjím. Tahle metoda mi umožňuje zachytit spontánní nápady a zároveň se vyhnout „syndromu prázdné stránky“, kdy člověk sedí před počítačem a neví, jak začít. Když pak sednu k počítači, mám už hrubou kostru textu a můžu se soustředit na detaily a vybrušování stylu.

Když mám první verzi příběhu hotovou, začíná proces, který považuji za stejně důležitý jako samotné psaní – editace. Čtu si text znovu a znovu, upravuji, přepisuji, rozpracovávám detaily. A takhle pořád dokola. Je to dlouhá a někdy úmorná práce, ale věřte mi, ten výsledek opravdu stojí za to!

Během editace se snažím být k sobě nekompromisní. Ptám se sám sebe: Je tenhle dialog opravdu potřebný? Nezpomaluje tahle pasáž příliš děj? Je motivace postav jasná a uvěřitelná? Často zjistím, že scéna, kterou jsem považoval za brilantní, vlastně vůbec nefunguje a musím ji přepsat nebo úplně vyškrtnout. To bolí, ale je to nutné. Jak říkal William Faulkner: „Zabijte své miláčky.“ A tak je bez milosti zabíjím, pokud to příběhu prospěje.

Psaní knih není sprint, je to maraton. Vyžaduje trpělivost, odhodlání a schopnost nevzdat se, i když se zdá, že slova ne a ne plynout. Jsou dny, kdy napíšu několik stránek a jsem na sebe pyšný. A pak jsou dny, kdy ze sebe nedostanu ani větu a mám chuť to všechno vzdát. Ale vždycky se k psaní vrátím, protože vím, že ty příběhy ve mně chtějí být vyprávěny.

A když pak držíte v ruce hotovou knihu, když vidíte, jak vaše slova rezonují s čtenáři, uvědomíte si, že každá minuta strávená psaním stála za to. Ten pocit, když mi čtenář napíše, že se nemohl od knihy odtrhnout, nebo že ho příběh dojal k slzám, je nepopsatelný. V takových chvílích si uvědomuji, proč to všechno dělám.

Psaní pro mě není jen koníček. Je to způsob, jak se dívat na svět, jak ho zpracovávat a jak se o své myšlenky a pocity dělit s ostatními. Je to způsob, jak vytvářet světy, ve kterých by lidé chtěli žít, a postavy, se kterými by se chtěli přátelit. Je to způsob, jak zanechat něco po sobě, něco, co tu možná bude i dlouho poté, co já tu nebudu.

Tak co říkáte, máte chuť se také pustit do psaní? Nebo si raději počkáte na mou další knihu? Nebo si přečtete mou starší knihu? Ať už je vaše odpověď jakákoli, jsem rád, že jste se mnou sdíleli tuto malou exkurzi do světa mého psaní. A kdo ví, třeba se naše cesty jednou protnou na stránkách některé z mých knih. Nebo možná na stránkách té vaší? Psaní je dobrodružství, které stojí za to zažít. Tak proč to nezkusit?

Předně je třeba si uvědomit, jakou roli liška v našem ekosystému hraje. Tato role je komplexní a nejednoznačná, což často vede k nedorozuměním a sporům ohledně managementu populace lišek.

Na většině území České republiky je liška vrcholovým predátorem, který nemá přirozeného nepřítele. To znamená, že bez lidského zásahu by se její populace nekontrolovaně množila. Tento fakt sám o sobě by mohl vést k dalekosáhlým následkům pro celý ekosystém.

Liška bývá někdy přezdívána jako „doktor lesa“, a to ne bezdůvodně. V přiměřeném počtu totiž liška skutečně plní důležitou roli v udržování zdraví populací své kořisti. Loví především slabé, nemocné nebo zraněné jedince, čímž přispívá k celkové kondici lovených druhů.

Klíčové slovo zde je ovšem „přiměřený počet“. Obecně se uvádí jako zdravá míra jedna liška na 500 hektarů. Tato hustota populace umožňuje liškám plnit svou ekologickou roli, aniž by došlo k nadměrnému tlaku na populace kořisti.

Bohužel, v dnešní době jsou počty lišek často 10-15 násobně vyšší, než je tato optimální úroveň. Při tak vysoké hustotě populace už nejde o to, že by liška lovila pouze slabé kusy. V takové situaci je nucena lovit prakticky vše, co je schopna ulovit, aby se uživila. To vede k nadměrnému tlaku na populace drobné zvěře, včetně druhů, které mohou být již ohrožené.

Tato situace ilustruje, proč je aktivní management populace lišek nezbytný. Bez regulace by mohlo dojít k vážnému narušení rovnováhy v našich ekosystémech, s potenciálně katastrofálními důsledky pro biodiverzitu našich lesů a polí.

Liška spotřebuje ročně až 300 kg potravy, z čehož je minimálně 180 kg masa. To není zanedbatelné množství. Navíc je liška březí dvakrát do roka, což znamená, že bez účinné regulace by byla přemnožená ještě více, než je tomu dnes. Důsledkem by byla decimace veškeré drobné zvěře, což by mělo katastrofální dopad na biodiverzitu našich lesů a polí.

Norování, tedy lov lišek v norách, je kontroverzní téma. Ale je třeba si uvědomit, že liška v noře žije, a proto se v norách i loví. Bez speciálně vycvičených psů by tento způsob lovu nebyl zdaleka tak efektivní. A ano, někdy při tom uhynou i liščata. Ale je třeba si uvědomit, že bez těchto psů by tato mláďata umírala mnohem déle a krutěji na dehydrataci a nedostatek potravy poté, co by byla ulovena jejich matka někde mimo její noru.

V této souvislosti bych se rád dotkl jedné informace z petice, která se týká výcviku a zkoušek psů určených k norování. Je důležité zdůraznit, že tento proces probíhá zcela bezkontaktně. Pes a tzv. kotel, tedy místo pro lišku, jsou vždy odděleny mříží. Tím je zajištěno, že během výcviku a zkoušek nedochází k přímému kontaktu mezi psem a liškou, což minimalizuje stres a riziko zranění pro obě zvířata. Navíc, lišky používané pro tento způsob výcviku jsou často vychované v zajetí a dá se říct, že jsou na tuto praktiku vycvičené, nebo přinejmenším zvyklé. Toto uspořádání zajišťuje, že výcvik probíhá humánním způsobem a s ohledem na welfare všech zúčastněných zvířat.

Často slýchám argument, že myslivci zabíjejí zvěř primárně pro zábavu. Bylo by pokrytecké tvrdit, že zážitek z lovu nemáme my lidé zakotvený hluboko v našem DNA. Jsme přece po tisíce let lovci. Nicméně v dnešní době, kdy si můžeme v supermarketu koupit maso v úhledné plastové vaničce, si mnoho lidí neuvědomuje, že i za tímto masem stojí nutnost usmrcení zvířete. Pouze luxus dnešní doby a dostupnost předem zpracovaného masa nás oddaluje od této reality.

Myslivost není o bezúčelném zabíjení. Je to o péči o krajinu, o udržování rovnováhy v přírodě. Ano, součástí toho je i lov, ale ten je prováděn s respektem k zvěři a s ohledem na udržitelnost populací. Norování lišek je jedním z nástrojů, jak udržet populaci lišek na úrovni, která je přijatelná jak pro ekosystém, tak pro zemědělství a chov domácích zvířat.

Chápu, že pro někoho může být představa norování nepříjemná. Ale prosím, než podepíšete petici proti této praxi, zamyslete se nad širším kontextem. Myslivost a regulace zvěře jsou komplexní témata, která nelze posuzovat černobíle. Snažme se spíše o dialog a vzájemné pochopení, než o rychlé odsouzení praktik, kterým možná plně nerozumíme.

Jako myslivci jsme připraveni vysvětlovat naše postupy a diskutovat o nich. Jsme otevřeni novým poznatkům a metodám. Ale zároveň prosíme o respekt k našim zkušenostem a znalostem, které jsme získali dlouholetou praxí v terénu. Jen společně můžeme najít cesty, jak efektivně pečovat o naši přírodu a zachovat ji pro budoucí generace.

V naší honitbě zvěře není mnoho, ale přesto celý rok tvrdě pracujeme na tom, abychom nějakou zvěř v naší honitbě udrželi. Je to nekonečný souboj mezi přírodou a automobilovým provozem, který je největším škůdcem na zvěři. Ročně pod koly automobilů zahynou desítky kusů srnčí a černé zvěře (a to pouze o které víme) a stovky drobné, kterou nám nikdo ani nehlásí.

Přesto celý rok podporujeme naši zvěř tak, aby měla ty nejlepší podmínky, které jí můžeme nabídnout. Od podzimu do jara zvěři předkládáme krmení, aby se v naší, jak s oblibou říkáváme, urbanizované přírodě uživila. Přes léto doplňujeme vodu do napáječek, protože většina vody, v rámci protipovodňových opatření, musí být odvedena pryč z našeho území. Také opravujeme posedy a krmelce, které nám s oblibou takzvaní „ochránci přírody“ ničí.

Nakupujeme krmení a materiál ze svých ušetřených peněz. Z těch také platíme majitelům pozemků pronájem honitby a zemědělcům pak hradíme škody, která zvěř napáchala. Nikdo nám nic nedá a my vlastně od nikoho nic nechceme.

Pro mě je tou největší motivací vidět, že máme v našem revíru zdravou zvěř, že se jí u nás daří. Že se mi ke krmelci vrací pravidelně zvěř. Že se i přes jatka na silnicích zvyšují počty drobné zvěře a dokonce se u nás objevilo pár kusů koroptví.

Za tím vším je soustavná práce, která není jen o nasypání pár kilogramů zrní, ale také o systematickém tlumení zvěře, která naopak myslivosti neprospívá. Třeba lišky.

Staré myslivecké pravidlo říká, že „liška by neměla odejít bez rány.“ Už naši předkové věděli, že liška je velmi výkonný predátor, a že je potřeba její počty snižovat za každou cenu. Abych to dal do kontextu. Liška ročně spotřebuje až 300 kg potravy, z toho je minimálně 180kg masa. Z toho je pak podíl drobné zvěře (bažanti a zajíci) až 50kg! Zbytek připadá na drobné hlodavce, zejména myši. Dřív se říkalo, že liška za rok sežere až 60 kusů zajíců, ale my dneska počítáme spíše 12 kusů. I to je dost, když si spočítáme, kolik lišek v revíru žije a uvědomíme si, že jejich populace narůstá. Bavíme se o 10-13 ks lišek na 500ha. Optimálně by to měla být jedna liška na 500ha! Jak je to možné? Těch faktorů je celá řada. Tak nejprve ten nejlogičtější. Lišky se málo loví. Myslivců je málo a noví nepřibývají. To je prostě fakt, se kterým se musíme vyrovnat. Ne, že by bylo málo držitelů loveckého lístku, ale ubývá těch, kteří se věnují té skutečné myslivosti, tedy péči o zvěř. Těm kterým není líto si na čekané zradit (vyplašit) zvěř, aby vystřelili po lišce.

Další důvody už spíše souvisí s celkovým stavem naší přírody. Spousta sražené (a neodklizené) zvěře, která se stává vynikajícím krmením pro lišku. Nebo také celoplošná vakcinace proti vzteklině. To vše a spousta dalších věcí ovlivňuje stav naší přírody.

Proto mám radost z toho, že se to pomalu, ale jistě zlepšuje.

I náš myslivecký spolek pořádá společný hon na drobnou zvěř. Obyčejně za jeden hon ulovíme nízké desítky drobné zvěře, zejména bažantů a zajíců. Občas se podaří ulovit lišku a naprosto vyjímečně nám během honu zkříží cestu divoké prase. Ale proč o tom všem mluvím?

Velmi často se stává, že na nás během honu lidé sprostě nadávají nebo dokonce volají policii. Je to smutný odraz toho, jak se společnost od myslivosti a přírody obecně odcizila. Mnozí lidé už nechápou, že hony nejsou jen o zabíjení zvěře, ale jsou nedílnou součástí mysliveckého hospodaření a péče o krajinu.

Chtěl bych proto apelovat na toleranci a pochopení. Hony k myslivosti patří a dělat se musí. Nejde o krvavý sport či zábavu, ale o nutnou regulaci stavů zvěře, bez které by došlo k přemnožení některých druhů na úkor jiných. To by mělo dalekosáhlé následky nejen pro přírodu, ale i pro zemědělství a lesnictví.

Myslivci nejsou krvelační vrazi, ale lidé, kteří celý rok o přírodu pečují a snaží se udržovat rovnováhu v ekosystému. Hony jsou výsledkem celoroční práce a péče, nikoli bezmyšlenkovitým vybíjením. Prosím, než nás budete soudit, zkuste se zamyslet nad celým kontextem naší činnosti a jejím významem pro krajinu.

Na závěr bych rád zdůraznil, že i přes všechny výzvy a nepochopení ze strany veřejnosti, vidíme pozitivní změny. Postupně se nám daří zlepšovat stavy drobné zvěře, vracejí se druhy, které už jsme téměř neviděli. To nám dává naději a motivaci pokračovat v naší práci. Věřím, že s postupem času a s větší informovaností veřejnosti se pohled na myslivost zlepší. Jsme součástí přírody a naším cílem je o ni pečovat a zachovat ji pro budoucí generace. S vaším pochopením a podporou to můžeme dokázat společně.

Psaní je fascinující koníček, který mi umožňuje objevovat nové světy a příběhy. Možná se vám občas zdá, že spisovatelé žijí ve svém vlastním světě, a něco na tom je – když píšu, opravdu se ponořím do světa svých postav. Ale není to proto, že bychom byli odtržení od reality. Naopak, psaní mi pomáhá lépe porozumět světu kolem nás a sdílet své myšlenky s ostatními.

Nedávno jsem udělal velký krok a vydal své první dvě knihy – „Sňatek z rozumu“ a „Tichý křik“. Jsou to sbírky povídek, které jsem napsal už před nějakou dobou. Přiznám se, že jsem dlouho váhal, jestli je vydat. Nebyl jsem si jistý, jestli budou dost dobré, jestli osloví čtenáře. Ale pak jsem si uvědomil, že každý příběh si zaslouží být vyprávěn, a že možná někde tam venku je někdo, koho moje slova osloví.

A pak přišel ten moment, na který jsem tak dlouho čekal – den, kdy mi doručili první výtisky mých knih z tiskárny. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem rozbalil balík a držel v rukou skutečné, hmatatelné knihy. Ta vůně čerstvě vytištěných stránek mě okamžitě vrátila zpět k dlouhým hodinám stráveným za klávesnicí. Každá stránka, každé slovo bylo zhmotnění mé tvrdé práce, mých myšlenek a emocí. Když jsem poprvé otevřel knihu a zalistoval stránkami, uvědomil jsem si, že to, co začalo jako pouhý sen, se stalo skutečností. Byl to neskutečně silný a dojemný okamžik – vidět, jak se mé příběhy, které dosud existovaly jen v mé hlavě a na obrazovce počítače, proměnily v něco, co mohu držet v rukou a sdílet s ostatními. Vůně nové knihy pro mě navždy zůstane symbolem splněného snu.

Během procesu vydávání jsem zjistil, že psaní mě neuvěřitelně baví. Je to jako malé dobrodružství, kde můžu objevovat nové světy a postavy, aniž bych opustil svůj psací stůl. A nejlepší na tom je, že tyhle světy pak můžu sdílet s vámi, čtenáři.

A protože mě psát vždy bavilo a navíc mě to tak chytlo, už teď pracuji na dalších dvou projektech. Jeden je kniha pro teenagery, protože si myslím, že v tomhle věku člověk potřebuje příběhy možná víc než kdy jindy. Druhý projekt je pro mě zvlášť významný – je to román, na kterém pracuji už téměř deset let. Dílo, do kterého jsem vložil obrovský kus sebe sama, své zkušenosti, myšlenky a emoce nashromážděné za celou dekádu. Každá kapitola je pro mě jako malé dítě, které jsem vychoval a vypiplal k dokonalosti. Neskutečně se těším, až ho konečně dokončím a budu ho moci sdílet s vámi. Bude to jako vypustit do světa část své duše, a doufám, že najde cestu k srdcím čtenářů.

Vím, že v dnešní době plné sociálních médií a rychlé zábavy může být těžké najít si čas na čtení. Ale věřím, že dobré příběhy si své čtenáře vždycky najdou. Knihy nám dávají možnost zpomalit, ponořit se do jiného světa a možná i lépe porozumět sami sobě.

Pokud byste chtěli dát šanci mým knihám, můžete si je koupit tady na mém e-shopu. V tuhle chvíli mám k dispozici „pouze“ tištěné knihy, ale v dohledném čase vydám i elektronické verze svých knih. Rozhodl jsem se pro tuhle cestu, protože mě moc nebaví klanět se před vydavateli a hlavně, chci mít přímý kontakt s vámi, mými čtenáři. Vaše zpětná vazba a reakce jsou pro mě nesmírně cenné.

Co říci závěrem? Psaní a vydávání knih je pro mě způsob, jak se spojit s ostatními lidmi prostřednictvím příběhů. Doufám, že v mých knihách najdete něco, co vás osloví, rozesměje, nebo přiměje k zamyšlení. A pokud se rozhodnete je přečíst, budu moc rád. Třeba v nich najdete kousek sebe sama, stejně jako já nacházím sebe v procesu jejich psaní.

Děkuji vám za váš čas a těším se na sdílení dalších příběhů s vámi!

Myslivost je nádherný koníček, avšak nezasvěcenému se může zdát, že se kolem myslivosti pohybuje častokrát zvláštní sorta podivínů, kteří jsou svému okolí nebezpeční. Možná je to tím, že myslivci mezi sebou mluví zvláštním jazykem, navenek působí nepřístupně a odtažitě a dokonce si dovolují na své spoluobčany zvednout hlas nebo je dokonce vyhnat z lesa, protože oni si tam chtějí jít zastřílet. Navíc v novinách se to hemží články o tom, jak „zase“ nějaký myslivec postřelil svého kolegu nebo nedejbože civilistu. A vůbec, co je to za zábavu, střílet ona „roztomilá srnčátka“ nebo ty „ťuťuňuňu koloušky“?

Nic z toho všeho není vzdálenější od pravdy. Myslivost je primárně o chovu zvěře. Věc se má tak, že prostor naší země je velmi omezený a bez rozumné regulace a podpory volně žijící zvěře bychom žádnou zvěř neměli.

Nechci se pouštět do žádných složitých rozborů, protože se na to jednak necítím dostatečně zkušený a druhak, není to podstatné pro pochopení tématu. Co je však zřejmé, že omezený prostor umožňuje se uživit pouze omezené velikosti populace. Pokud bude počet jedinců větší než úživné možnosti jejich životního prostoru, populace začne strádat. Bohužel neplatí, že se velikost populaci nějak zázračně dostane na rovnovážný stav, takhle to v přírodě neexistuje. Začně se totiž dít to, že jednotlivé kusy budou mnohem slabší, náchylnější k nemocem a degenerativním onemocněním. Mnohem snadněji budou podléhat predátorům a s největší pravděpodobností by došlo k jejich vyhubení. Vlastně už dnes by volně žijící zvěř na našem území nebyla schopna přežít bez naší pomoci.

A proto jsou ty ti „zpropadení“ myslivci. Ale než se do toho ponoříme hlouběji, pojďme si nejprve trochu probrat teze z úvodu článku.

Myslivci se zajímají jen o svůj plný mrazák

Kéž by to tak bylo! Ale trochu seriozněji. Je fér přiznat, že myslivec měl, má a bude mít přístup k levné divočině. Není však pravdou, že pokud myslivec střelí kus zvěře, tak si jej může nechat, protože platí, že ulovená zvěřina je vždy majetkem uživateli honitby, což je ve většině případů nějaký myslivecký spolek. Tento spolek pak musí zabezpečit provoz této honitby, a tyto povinnosti jsou definovány přímo zákonem.

A není jich málo: uživatelé polních honiteb jsou povinni pečovat o zakládání remízků a jiných vhodných úkrytů pro zvěř a uživatelé lesních honiteb o zakládání políček, jsou povinni provést po oznámení vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků potřebná opatření k záchraně zvěře, jsou povinni provádět v době nouze dostupná a přiměřená opatření k záchraně zvěře, zejména ve spojitosti se záplavami, povodněmi, lesními požáry a extrémně vysokou sněhovou pokrývkou, provozovat krmelce, zásypy, slaniska a napajedla a v době nouze zvěř řádně přikrmovat.

Průměrný myslivec tráví desítky až stovky hodin ročně péči o myslivecká zařízení a pokud má štěstí, spolek mu proplatí alespoň materiál, použitý na výstavbu.

V takovém stavu jsem před pár týdny našel „svůj“ krmelec, který je potřeba opravit.

A takhle to vypadá po opravě:

To není celé, přes léto je potřeba během sucha zase zajistit dostatek vody v napaječkách, protože řada potoků u nás přes léto vysychá a zvěř nemá dostatek vody, kterou logicky potřebuje.

Je zázrak potkat střízlivého myslivce

Já bych to otočil. Já osobně jsem se nikdy nepotkal s myslivcem na lovu, který by byl pod vlivem alkoholu. Je potřeba si uvědomit, že pokud by byl myslivec se zbraní přistižen pod vlivem akoholu, znamenalo by to pro něj ztrátu zbrojního průkazu a tedy ukončení kariéry myslivce, protože ať se nám to líbí nebo ne, střelba je neoddělitelnou součástí práce myslivce.

Navíc, všechny společné lovy (hony, naháňky) jsou dopředu nahlášené a policie o nich ví. Není pak výjimkou, že se na zahájení dostaví příslušníci policie s alkotesterem a každému účastníkovi dají dýchnout. Dokonce není neobvyklé, že policie příjede do lesa a dá dýchnout účastníkům lovu přímo na místě.

Netvrdím, že neexistují výjimky, ale i tak věřím, že riziko ztráty zbrojního průkazu je dost velkým strašákem, aby se po lesích pohybovali houfy podnapilých myslivců.

Myslivci jsou na nic, když propukla epidemie afrického moru prasat, musela to nakonec vyřešit armáda!

Tento argument, ač docela častý, považuji za podpásovku. Proč?

Epidemie AMP patřila mezi extrémní nákazy a bohužel nebylo v silách myslivců ji zvládnout. Je potřeba si uvědomit, že myslivce myslivost neživí, musejí chodit do práce, i když vím o spoustě těch, kteří si na to brali svou dovolenou.

Dalším aspektem je to, že nákazu se podařilo izolovat i díky tomu, že se nejvíce zasažené oblasti začaly oplocovat. To opět není možné zvládnout prostředky místních mysliveckých spolků. Finančně, lidkými zdroji, ale ani legislativně.

A v neposlední řadě bylo nasazení policejních odstřelovačů nutné z důvodu, že nejlepší doba pro lov prasat je v noci, kdy je jejich největší aktivita. Problém je v tom, že myslivec v té době lovit nesměl (povolená doba lovu je hodinu před východem až hodinu po západu slunce). A i kdyby mohl de jure lovit i v noci, není to snadné, neboť v noci je co? V noci je tma. Držitelé zbrojního průkazu již tuší, ale pro ostatní bych ocitoval ustanovení zákona o střelných zbraních a střelivu, konkrétně §4, který hovoří o zakázaných zbraních, střelivu a doplňcích zbraně: c,2) doplňky zbraní zaměřovače zbraní konstruované na principu noktovizorů. Jinými slovy je možné notktovizor (puškohled s nočním viděním) získat pouze tak, že myslivec zažádá na policii o udělení výjimky na tento doplněk, zaplatí správní poplatek ve výši 1000,- Kč a policie tuto žádost zamítne. Výsledkem tedy bylo, že myslivci nemohli v noci lovit a proto bylo potřeba povolat policisty, kteří notkovizory, světe div se, mají.

Od té doby se sice situace změnila, policie začala myslivcům udělovat výjimky na notktovizor a navíc na trhu se objevila řada velmi zajímavých doplňků, jako jsou termovize, digitální zaměřovače, které zákon nereguluje a jsou tedy legální. Pokrok prostě nelze zastavit.

Pomohlo by to podobné epidemii a byli bychom jako myslivci schopni problém vyřešit nyní už sami? Nemyslím si. Myslivci jsou tu na podporu chovu volně žijící zvěře v běžných podmínkách a řadu problému umíme vyřešit bez intervence státu. Jakmile se však situace vymkne, je potřeba povolat ozbrojené složky, které si všichni platíme, poskytujeme jim trénink a materiální vybavení.

Co říci závěrem? Myslivost má na našem území dlouhou tradici a patří sem. Díky myslivcům můžete v lese nebo na poli potkat volně žijící zvěř, pozorovat ji a těšit se z její krásy. Tak jako já.

Vlastně mě toto téma napadlo, když jsem sledoval, jak skupina cizinců napadla číšníka na Staroměstském náměstí. Kladl jsem si otázku. Kdybych byl v danou chvíli na místě, pomohl bych tomu člověku nebo bych se raději uklidil stranou a maximálně zavolal policii? Nebo bych se pokusil i hrozbou použití nebo dokonce použitím střelné zbraně napadenému pomoci?

Nakonec jsem došel k závěru, že bych se do takové situace nemotal a raději se držel stranou, Maximálně bych napadenému poskytl první pomoc do doby než by dorazila lékařská pomoc.

„A na co tedy ten zbroják máš?!?!“ Bude určitě jedna z prvních reakcí, která může člověka napadnout. No a tady to začne být právě složitější. A nebo vlastně úplně jednoduché. Záleží na úhlu pohledu, který máme.

Ten můj pohled  je, jak už je pravidlem, je ten složitější.

Všude kolem sebe slýchávám, že je naprosto nepochopitelné, proč v naší zemi chodím ozbrojený. V naprosto bezpečné zemi, kde navíc máme fungující policii, která nás ochrání. To ostatně povídejte tomu číšníkovi nebo třeba těm dvanácti tisícům žen, které bývají ročně znásilněny. Asi se shodneme, že není možné mít nepřetržitě policistu za zadkem, aby mi ho chránil (a upřímně, asi by se mi v takové společnosti ani nelíbilo). Prostě jsou okamžiky, kdy se může stát něco špatného a pomoc bude v nedohlednu. A proto jsem rozhodl, že se chci umět postarat sám o sebe a to včetně možnosti se bránit.

Není to pak ale sobecké, odmítat pomoc někomu v nebezpečí? Asi ano, ale podívejme se na tento konkrétní případ. Jdete po „Staromáku“ a vidíte bandu evidentně „pod parou“, chlapů, jak kope do ležícího člověka. V případě, že se rozhodnete do takového konfliktu vstoupit, je evidenentní, že dobrým slovem toho moc nezmůžete a spíše naopak útok pravděpodobně obrátíte i proti sobě. Když se pak budete bránit svou, legálně drženou zbraní, pravděpodobně někoho připravíte o život nebo jej těžce zraníte. A to předpokládejmě zázrak, že jsme na přelidněném náměstí nikoho nezůčastněného střelbou nezranili, protože jak je obecně známo, střelec je odpovědný za střelu po celou dobu (tedy i odraženou nebo takovou, která někoho zraní po průchodu překážkou).

Co pak bude následovat? Poděkuje vám někdo za zachráněný život? Spíš naopak. Budete vyšetřováni a každý váš krok onoho osudného večera bude podrobován zkoumání znalců. Každá vteřina události bude týdny zkoumána, zda-li jste v onom řetězci událostí neudělali sebemenší chybu. A pokud ano, usmaží vás na ni.

Náš právní systém je totiž nastaven tak, že policisté jsou hodnoceni podle počtu „sdělovaček“, úspěšný státní zástupce se pozná podle toho, že žalobu dotáhl k odsuzujícímu rozsudku. Žalobci pak nestačí rozsudek prvního stupně, takže o pořádnou zábavu je postaráno. A občas to dopadne tak, že vás z kriminálu vytáhne (a to doslova) až rozsudek ústavního soudu.

Takže se, vážení spoluobčané, na mě nezlobte. Do senátu jste zvolili zelené, komunisty a další „nezavislé“ kandidáty v čele s Jiřím Dienstbierem ml., kteří úspěšně podporují  odzbrojovací politiku, kterou razí představitelé Evropské Unie.

Když jsem po vás chtěl podepsat petici za nezpříšňování zbraňové legislativy, řekli jste mi, že se vám zbraně nelíbí, a že proto ji nepodepíšete. Protože záliba ve střelných zbraních „je prostě divná“ a „pouze pro militantní hovada“.

Fajn, respektuji váš názor. Ale pak si nestěžujte, že vám nikdo nepomohl.

Pokud si myslíte, že zbraně v rukou bezúhonných občanů nejsou špatný nápad, zvažte případný podpis petice na podporu slušné společnosti.

A nebo ještě lépe: postarejte se o sami o sebe.

Později jsem o tom přemýšlel a došlo mi, že v dnešní společnosti je takový přístup vlastně hodně neovyklý. Nejsem nakonec opravdu „ten divný“ já?

Vlastně mě kolegova reakce překvapila. Jasně pracuji v Praze, kterou lze právem považovat za ráj „sluníčkářů“, ale přesto mě to donutilo k zamyšlení. I když se nijak zvlášt nechlubím tím, že chodím konzistentně ozbrojený střelnou zbraní, mnoho lidí v mém okolí o tom ví. Typickou reakcí pak je spíše nezájem a změna tématu. Možná i proto mě zaskočila taková reakce na obyčejný kapesní nůž.

Proč tedy vlastně chodím s nožem v kapse a dokonce i ozbrojený střelnou zbraní? Je to vlastně jednoduché, mám rodinu, dvě krásné děti, ke kterým se plánuji každý večer vrátit. Na druhou stranu, nejsem tak bohatý, abych si mohl platit soukromou ochranku, která by se za všech okolností postarala o mé bezpečí. Typickým argumentem pak může být, že máme policii, která je tu právě proto, aby zajišťovala bezpečí. To by byl správný argument, kdyby to však byla pravda. Je smutnou pravdou, že policie nikdy nemůže být všude. A taky je pravda, že zlé věci se nedějí pod nosem policie, ale spíše tam, kde po policii není v dané chvíli ani stopy. A i kdyby příslušníci naší policie patřili mezi partu Avengers, nikdy nebudou schopni dorazit v případě nouze včas na místo. Důvodem je, že násilný střet se eskaluje velice rychle a obvykle bez předběžného varování, takže prakticky není šance kontaktovat policii, aby sjednala pořádek-nejde to prostě stihnout. To mi ostatně potvrdí každý, kdo se alespoň jednou za život přichomýtl i k obyčejné hospodské rvačce.  To ve spojení s dojezdovou dobou, která je, například právě v Praze něco přes 5 minut (ale pozor – Policejní Prezidium stanovilo jako maximální dobu 20 (!!!) minut), znamená, že pokud opravdu půjde do tuhého, policie nemá šanci přijet na místo včas, aby obět ochránila.

Proč jsem se vlastně nakonec rozhodl chodit ozbrojený já? U mě byla tím impulsem vlastně banální událost. Byl jsem v Praze na Karlově Náměstím a protože jsem měl chvilku, sedl jsem si tam na lavičku a četl si knížku. Po chvíli mě ze četby vytrhl někdo, kdo se mě ptal na to, jestli nemám nějaké drobné. Zvedl jsem pohled a zaznamenal tazatele. Jednalo se o celkem urostlého chlapa kolem 30 let. Odpověděl jsem mu, že mu nic nedám a chtěl jsem si číst dál. Ještě, než jsem se opět začetl do knížky, zaznamenal jsem, že ten muž tam už není sám, ale ve společnosti dalších dvou chlápků.

To už jsem se necítil ůplně bezpečně a rozhodl jsem se odejít pryč. Vstal jsem a dal se na ústup. Ti chlapi na mě koukali a když jsem chtěl projít, nepohnuli se ani o centimetr. Nevím, co tím sledovali, bylo to tak zvláštně pasivně – agresivní, možná pomsta, že jsem jim nepřispěl na pivo. Nakonec jsem se nějak prosmýkl a odešel pryč. Když jsem pak nad tím zpětně přemýšlel, došlo mi, že to mohlo sice dopadnout úplně jinak, podstatně hůř pro mě.

Tahle událost mě donutila k tomu, abych přehodnotil to, jak přemýšlím o své bezpečnosti. Nikdy jsem se vlastně o svojí bezpečnost nebál. A vlastně se nebojím ani dneska. Žijeme v zemi, která se řadí mezi nejbezpečnější země na světě.  Jenže kousek od našich hranic umírají lidé. Úplně obyčejní lidé, kteří ráno políbili své blízké a šli do práce. A už se nevrátili, protože se někdo rozhodl je zabít. Paříž, Nice, Berlín. Všude tam umírali nevinní lidé. U nás je klid, ale  na jak dlouho? Bezpečnostní experti se svorně shodují, že není otázkou, jestli se teroristický útok u nás stane, ale kdy.

Modlím se, aby se mýlili, jenže něco mi říká, že jednoho dne se to stane. Pochopitelně i tak existuje velice nízká pravděpodobnost, že zrovna já budu na místě. Ale co by kdybych se zrovna já v tuhle nesprávnou dobu ocitl na nesprávném místě? Nechci sedět v koutě a čekat, až mi nějaký magor prostřelí hlavu, jako se to stalo například v Bataclanu. A vlastně ani nemusíme chodit úplně daleko, protože i u nás občas člověk narazí na magora.

Obě tyto události mají společnou jednu věc. Ty lidi tam neumřeli hned. V tom Bataclanu i v Uherském Brodu byla spousta lidí naživu a útočník je postupně likvidoval. A ještě jedna věc tam byla společná-útočníci měli střelné zbraně a oběti byly neozbrojené.

Nechci tvrdit, že bych se stoprocentně dokázal ubránit. Možná bych zemřel stejně jako ostatní. Ale věřím tomu, že moje šance budou radikálně vyšší než beze zbraně. Chci mít alespoň šanci bojovat o svůj život. Šanci vrátit se večer domů ke své rodině.

Tak co vlastně odpovědět na takovou otázku?

Vlastně je to úplně jednoduché. Odpověď je jednoduchá „Ano, chodím ozbrojený.“

A pak je tu ta druhá otázka, kterou můžete dostat. Proč chodíte ozbrojený? No a na tuhle otázku je buď ta dlouhá (něco jako tenhle článek) nebo krátká:

Stejně jako v autě nosím bezpečností pás, nosím zbraň. Nepředpokládám, že ji budu muset použít. A úplně stejně nechci nabourat. Bezpečnostní pás i zbraň mi může zachránit život, ale to neznamená, že to chci zkoušet v reálu.

Vlastně to není tak složité a docela i logické.