Na první pohled působí nasazení skutečně impozantně. Policejní jednotky disponují veškerým myslitelným vybavením – od vrtulníků kroužících nad krajinou přes drony mapující terén až po sofistikované systémy nočního vidění. Nechybí ani štábní vozy připomínající mobilní velitelství, vybavené nejmodernější monitorovací technikou. Celá operace připomíná spíše vojenské cvičení než lov divokých prasat.

Tato demonstrace síly má trvat až do 12. prosince a státní rozpočet to bude stát neuvěřitelných 14 milionů korun. Částka, která by dokázala kompletně vybavit několik mysliveckých spolků nejmodernější technikou včetně zařízení pro noční lov, bude místo toho vynaložena na krátkodobou akci s nejistým výsledkem.

Veřejnosti se celá situace prezentuje jako nevyhnutelné řešení údajně nezvládnuté situace s přemnoženými divočáky, kteří navíc přenášejí africký mor prasat. Ministr zemědělství Marek Výborný k tomu přispívá prohlášeními, která vrhají stín na práci místních myslivců. Jeho slova o tom, že „myslivci neplní plány, jak by měli“ a že jejich údajná neschopnost vede k tomu, že „prasata ohrožují lidi v intravilánu města Jablonce,“ však odhalují zásadní nepochopení celé problematiky.

Ministerstvo a média vytvářejí dojem, že jde o mimořádnou situaci vyžadující mimořádná opatření. Ve skutečnosti však sledujeme ukázkový příklad toho, jak se komplexní problém řeší povrchním, mediálně atraktivním způsobem bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Místo systematické podpory těch, kteří se o krajinu starají celý rok, investujeme miliony do krátkodobého „řešení“.

Celá akce budí dojem, že stát konečně „něco dělá“. Nasazení elitních jednotek, drahé techniky a rozsáhlá mediální prezentace vytváří iluzi rozhodného zásahu proti přemnoženým divočákům. Realita je však mnohem složitější a méně fotogenická než záběry policejních odstřelovačů s termovizemi.

Zarážející je především způsob, jakým se celá situace komunikuje směrem k veřejnosti. Zatímco práce místních myslivců, kteří v loňském roce v celé republice odlovili 255 tisíc divočáků, se bagatelizuje a kritizuje, nasazení policejních jednotek se prezentuje jako téměř hrdinský čin. Přitom jde o akci, která může paradoxně situaci spíše zkomplikovat.

Nikdo nezpochybňuje, že africký mor prasat představuje vážný problém, který je třeba řešit. Způsob, jakým se k tomu současná vláda postavila, však vyvolává řadu otázek. Proč se místo podpory místních myslivců, kteří mají letité zkušenosti a znalost terénu, investují miliony do krátkodobé akce? Proč se místo systémového řešení volí mediálně atraktivní, ale z dlouhodobého hlediska problematický přístup?

V celé této situaci se ukazuje hlubší problém – tendence řešit složité problémy pomocí rychlých, mediálně atraktivních akcí bez ohledu na jejich skutečnou efektivitu a dlouhodobé důsledky. Namísto toho, abychom využili znalosti a zkušenosti místních myslivců a poskytli jim potřebnou podporu a nástroje, investujeme miliony do akce, která může mít více negativních než pozitivních dopadů.

Je to ukázkový příklad toho, jak se z věcného problému stává mediální show, kde efektní prezentace převažuje nad skutečným řešením. Zatímco média přinášejí dramatické záběry policejních zásahů, skutečné problémy – od nedostatečné podpory myslivců přes zastaralou legislativu až po systémové nedostatky v managementu krajiny – zůstávají neřešeny.

Co je AMP a jak se šíří

Africký mor prasat (AMP) představuje jedno z nejzávažnějších onemocnění, které v současnosti ohrožuje populace prasat v České republice. Jedná se o vysoce nakažlivé virové onemocnění, které se vyznačuje mimořádnou odolností viru v prostředí a extrémně vysokou úmrtností nakažených zvířat. Virus se šíří několika způsoby – přímým kontaktem mezi nakaženými a zdravými zvířaty, kontaktem s tělními tekutinami nemocných kusů, ale i nepřímo prostřednictvím kontaminovaného prostředí, krmiva nebo předmětů.

Závažnost situace podtrhuje fakt, že proti AMP dosud neexistuje účinná vakcína ani možnost léčby. Nakažená zvířata v drtivé většině případů uhynou, a to často v průběhu několika dnů od nakažení. Virus navíc dokáže přežívat v prostředí několik měsíců, zejména v chladnějším počasí. V mase a vnitřnostech uhynulých prasat může virus zůstat aktivní i několik let, pokud jsou uchovávány v chladu.

Česká republika má s AMP již předchozí zkušenost. V letech 2017-2018 se nákaza objevila na Zlínsku. Tehdy se podařilo situaci zvládnout díky rychlé reakci a kombinaci několika opatření. Klíčovou roli hrála stavba ohradníků, které zamezily volnému pohybu divokých prasat, intenzivní monitoring území a systematický lov v zasažené oblasti. Důležitá byla také spolupráce všech zainteresovaných stran – od myslivců přes veterináře až po státní správu.

Současná situace v oblasti Liberecka a Jablonecka je však v mnoha ohledech komplikovanější než předchozí ohnisko na Zlínsku. Oblast výskytu nákazy se nachází v hustě obydleném území s velmi členitým terénem. Zatímco na Zlínsku se jednalo převážně o zemědělskou krajinu s relativně dobrou přehledností, nyní se potýkáme s kopcovitým terénem, hustými lesy a zástavbou zasahující hluboko do přirozeného prostředí divočáků.

Tato geografická a demografická specifika významně komplikují jak monitoring situace, tak samotný lov nakažených kusů. V členitém terénu je obtížnější sledovat pohyb zvěře, stavět účinné bariéry proti jejímu šíření a zajistit systematický lov. Přítomnost obydlených oblastí navíc výrazně omezuje možnosti lovu z bezpečnostních důvodů.

Virus AMP zároveň představuje významnou hrozbu pro chovatele domácích prasat. V případě zavlečení nákazy do chovů by následky byly katastrofální – nutnost utracení všech prasat v zasaženém chovu, dlouhodobá karanténní opatření a významné ekonomické ztráty. Proto je klíčové udržet nákazu pouze v populaci divokých prasat a zabránit jejímu přenosu do domácích chovů.

Úspěšné zvládnutí nákazy vyžaduje systematický a koordinovaný přístup všech zainteresovaných stran. Základem je důsledný monitoring situace, rychlá identifikace a odstranění uhynulých kusů, které jsou zdrojem další nákazy, a regulace populace divokých prasat v zasažené oblasti. Zároveň je nutné důsledně dodržovat biologická bezpečnostní opatření, aby se zamezilo dalšímu šíření viru.

Významnou komplikací je také skutečnost, že virus AMP se může šířit i prostřednictvím lidské činnosti – kontaminovaným oblečením, vozidly nebo nástroji. To klade vysoké nároky na dodržování hygienických opatření při veškerých činnostech v zasažené oblasti, včetně myslivosti, lesnictví nebo zemědělství.

Proto je současná situace tak závažná a vyžaduje maximální pozornost. Nejde jen o problém myslivců nebo chovatelů prasat, ale o komplexní nákazovou situaci, která může mít dlouhodobé dopady na celý region. Rychlost a způsob řešení proto musí odpovídat závažnosti hrozby, zároveň však musí být postupy voleny s ohledem na místní podmínky a dlouhodobou udržitelnost přijatých opatření.

Technické zázemí a vybavení

Představte si dva různé světy lovu. V jednom máte k dispozici veškerou moderní techniku jako ve špionážním filmu – termovizní kamery na vrtulnících, drony kroužící nad lesem, noktovizory poslední generace a mobilní monitorovací centra připomínající velitelství speciálních jednotek. V druhém světě máte pušku s klasickým optickým zaměřovačem a roky zkušeností. Přesně takový je rozdíl mezi policejními odstřelovači a běžnými myslivci.

Policejní jednotky operují s vybavením, které by mohlo sloužit jako rekvizity v nejnovějším akčním filmu. Vrtulníky s termovizními kamerami dokáží v mžiku lokalizovat zvěř podle tepelné stopy. Drony tiše monitorují pohyb zvěře z výšky a přenášejí data do mobilních monitorovacích center, kde operátoři v reálném čase sledují situaci na velkoplošných obrazovkách. Odstřelovači jsou vybaveni nejmodernějšími noktovizory, které promění temnou noc v jasný den.

A co má k dispozici běžný myslivec? Klasickou pušku s optickým zaměřovačem, která se v principu příliš neliší od vybavení používaného před desítkami let. Místo vrtulníku má posed – dřevěnou stavbu, kterou si většinou sám postavil a kterou musí pravidelně udržovat. Místo dronů má své oči a uši, léty praxe vytrénované k rozpoznání sebemenších známek přítomnosti zvěře. Místo monitorovacího centra má notepad s poznámkami o pohybu zvěře a svou paměť.

Použití dronů pro sledování zvěře? Pro myslivce naprostá utopie. Nejen že by to bylo v rozporu se zákonem o myslivosti, ale představa, že by si myslivecký spolek pořídil flotilu dronů s termovizními kamerami, je mimo realitu. Vždyť už jen pořízení kvalitní pušky s optikou představuje pro mnoho myslivců významnou investici.

A co teprve vrtulníky s termovizí? To už se pohybujeme v oblasti science fiction. Myslivecký spolek, který musí šetřit na každý pytel krmiva a každý nový posed, by si takové vybavení nemohl dovolit, ani kdyby bylo legální. Je to jako srovnávat vesnického doktora s plně vybavenou nemocnicí – oba léčí, ale jejich možnosti jsou nesrovnatelné.

Přesto myslivci dokáží být efektivní. Proč? Protože techniku nahrazují něčím, co žádný dron ani termovize nemůže poskytnout – detailní znalostí svého revíru, letitými zkušenostmi a především trpělivostí. Znají každý kout lesa, vědí, kudy zvěř prochází, kde se pase, kde odpočívá. Tuto znalost nelze nahradit sebedokonalejší technikou.

Je to jako rozdíl mezi rybařením s moderním sonarem a tím, když zkušený rybář ví, kde a kdy ryby hledat. Ano, sonar vám ukáže, kde přesně ryby jsou, ale nezaručí úspěšný lov. Stejně tak všechna moderní technika policejních odstřelovačů nezaručuje lepší výsledky než tradiční myslivecké postupy.

Proto když příště uslyšíte o „neschopných“ myslivcích, kteří nedokáží regulovat stavy zvěře tak efektivně jako policejní odstřelovači, zamyslete se nad tím, s jakými prostředky musí pracovat. Je to jako divit se, že vesničtí hasiči neuhasí požár tak rychle jako profesionální jednotka s moderní technikou. Rozdíl není v schopnostech nebo nasazení, ale v možnostech a vybavení.

Finanční stránka věci

Když se podíváme na ekonomickou stránku současné situace, čísla jsou skutečně zarážející. Vládou schválená akce má rozpočet 14 milionů korun, přičemž v cílové oblasti se podle odhadů nachází 100-200 kusů divočáků. Jednoduchým výpočtem tedy dojdeme k tomu, že odstřel jednoho kusu vychází daňové poplatníky na astronomických 70 000 Kč. To je částka, za kterou by průměrná rodina mohla jet na luxusní dovolenou nebo si pořídit solidní ojetý automobil.

Co všechno se v těchto nákladech skrývá? Především je to nasazení špičkové techniky – vrtulníky s termovizními kamerami, drony, noktovizory, speciální monitorovací vozidla. K tomu musíme připočítat mzdy elitních policejních odstřelovačů, pohonné hmoty, logistické zajištění celé akce. Je to jako když použijete raketomet na vrabce – ano, možná ho sestřelíte, ale za jakou cenu?

Postavme proti tomu realitu běžných myslivců. Ti dostávají zástřelné pouhých 2000 Kč za kus. Ale pozor – ani tuto relativně nízkou částku nedostanou automaticky. Zástřelné se vyplácí pouze za úlovky nad průměr z posledních pěti let. To v praxi znamená, že pokud myslivecký spolek běžně uloví řekněme 30 prasat ročně, musí tento počet nejprve překročit, než dostane na další kusy jakoukoliv kompenzaci.

V médiích se často objevuje informace o navýšeném zástřelném 10 000 Kč, kterou rád zdůrazňuje i pan ministr. Co už se ale nedozvíte je, že tato částka platí pouze v druhé zóně nákazy, tedy v epicentru výskytu afrického moru prasat. A co je ještě důležitější – veškeré náklady spojené s likvidací uloveného kusu jdou za myslivci.

A že těch nákladů není málo. Začněme povinným veterinárním vyšetřením – každý ulovený kus musí být prohlédnut veterinářem, což stojí peníze. Následuje odvoz do kafilérie – opět na náklady myslivců. K tomu si připočtěte ochranné prostředky, dezinfekční přípravky a veškerou související dopravu a manipulaci. Ve výsledku může myslivce jeden ulovený kus stát více, než kolik dostane na zástřelném.

Ale to není všechno. Myslivci musí ze svého hradit i běžný provoz honitby. To znamená nákup krmiva pro zvěř, jeho dopravu a distribuci po krmelcích. Musí budovat a udržovat myslivecká zařízení – posedy, krmelce, zásypy. V zimě musí zajistit průjezdnost lesních cest k místům přikrmování. To vše jsou náklady, které nese myslivecký spolek, respektive jeho členové ze svých vlastních prostředků.

Pro představu – běžný krmelec i s montáží stojí kolem 15 000 Kč a vydrží tak 3-5 let. Posed vyjde na podobnou částku. Průměrný myslivecký spolek potřebuje desítky takových zařízení. K tomu připočtěte náklady na krmivo – jen pro představu, jeden metrák kvalitního jadrného krmiva stojí kolem 800 Kč, a průměrný spolek ho za zimu spotřebuje několik tun.

A když už se konečně dostanete k nějakému příjmu ve formě zástřelného, většinu z něj spolknou náklady spojené s jeho získáním.

A pak přijde stát s řešením za 70 000 Kč na kus. Za částku, kterou stojí odstřel jednoho divočáka policejním odstřelovačem, by místní myslivecký spolek mohl pořídit kompletní vybavení pro několik členů včetně kvalitní optiky. Nebo by mohl postavit několik nových krmelců a posedů. Nebo nakoupit krmivo na celou zimu.

Je to ukázkový příklad toho, jak se plýtvá veřejnými prostředky ve jménu „rychlého řešení“. Místo toho, aby se systematicky podpořila práce místních myslivců, kteří by dokázali stejného výsledku dosáhnout za zlomek nákladů, investujeme miliony do krátkodobé akce s nejistým výsledkem.

Rozdíly v podmínkách lovu

Když se někdo zvenčí dívá na práci myslivce, často vidí jen ten závěrečný moment – střelbu. Realita je však mnohem komplexnější a náročnější. Běžný myslivec musí před samotným lovem vykonat celou řadu časově i finančně náročných povinností, o kterých se v médiích obvykle nemluví.

Začněme tím nejzákladnějším – péčí o zvěř. Myslivec musí pravidelně zajišťovat a doplňovat krmivo, což rozhodně není jen formalita. Jde o systematickou činnost, která vyžaduje značné finanční prostředky a pravidelné nasazení. Představte si, že každý týden musíte nakoupit, dopravit a rozvézt po honitbě stovky kilogramů krmiva. A to vše za své peníze a ve svém volném čase.

Není to jen o tom nasypat něco do krmelce. Krmivo musí být kvalitní a musí odpovídat potřebám konkrétního druhu zvěře. Špatně zvolené nebo nekvalitní krmivo může způsobit zdravotní problémy, což by mělo negativní dopad na celou populaci. Myslivec tedy musí mít značné znalosti o výživě zvěře a musí pečlivě vybírat, čím bude přikrmovat.

Po zajištění krmiva následuje možná ta nejnáročnější část – trpělivé čekání na posedu. Mnoho lidí si představuje myslivce jako někoho, kdo si jen tak vyjde do lesa a střílí. Realita? Hodiny a hodiny strávené v absolutním tichu a nehybnosti, často v mrazu, dešti nebo sněhu. A to vše bez jakékoliv záruky úspěchu.

Během těchto dlouhých hodin čekání nemůže myslivec používat mobilní telefon, nesmí se bavit, někdy si nemůže dovolit ani zakašlat. Jakýkoliv zvuk nebo pohyb může zvěř vyplašit. A když konečně přijde ta správná chvíle, musí být myslivec stoprocentně připravený – jedna špatně mířená rána může znamenat zbytečné utrpení zvířete.

K tomu všemu je třeba připočítat nutnost dokonalé znalosti teritoria. Myslivec musí vědět, kudy se zvěř pohybuje, kde se pase, kde odpočívá. Musí rozumět jejím zvykům a dennímu režimu. Tuto znalost nelze získat ze dne na den – jde o léta pozorování a zkušeností.

A to vše musí myslivec skloubit se svým běžným zaměstnáním. Pro drtivou většinu myslivců totiž péče o zvěř není hlavním povoláním, ale koníčkem, kterému věnují svůj volný čas a vlastní prostředky. To znamená, že nemohou lovit kdykoliv chtějí, ale musí se přizpůsobit své pracovní době.

Kontrast s možnostmi policejních jednotek je pak skutečně markantní. Zatímco myslivec musí trpělivě budovat vztah s revírem a jeho obyvateli, policejní odstřelovači mohou využívat aktivní vyhledávání zvěře pomocí nejmodernější techniky. Vrtulníky a drony jim umožňují rychle lokalizovat zvěř, termovize a noktovizory jim dávají možnost efektivního lovu i v noci.

Policisté navíc operují v uzavřených oblastech, kde nemusí brát ohled na běžný provoz v lese. Nemusí se starat o krmení zvěře, nemusí budovat a udržovat myslivecká zařízení, nemusí řešit každodenní péči o revír. Jejich jediným úkolem je odstřel – vše ostatní je jim připraveno.

Proto je současný přístup tak problematický – nejen že ignoruje roky práce místních myslivců, ale především nebere v úvahu dlouhodobou udržitelnost. Až policejní jednotky odjedou, problémy zůstanou. A budou to opět místní myslivci, kdo se bude muset postarat o nápravu škod a zajištění rovnováhy v přírodě.

Etické aspekty současného řešení

Jedním z nejproblematičtějších aspektů současné policejní akce je přístup ke střelbě vodících bachyní, tedy prasečích matek. Mnozí si možná řeknou – jaký je v tom rozdíl? Prase jako prase. Ale takový pohled prozrazuje naprostou neznalost životního cyklu a sociální struktury černé zvěře. Nejde zde o žádný sentiment nebo přehnanou citlivost myslivců, ale o tvrdá fakta a praktické dopady na celý ekosystém.

Vodící bachyně není jen další kus do statistiky. Je to zkušená matka, která má pod sebou zpravidla 6-12 selat, někdy i více. Tato selata jsou na ní zcela životně závislá, a to nejen kvůli potravě v prvních měsících života. Bachyně je pro ně především učitelkou, která jim předává životně důležité znalosti a vzorce chování. Učí je, kde a jak bezpečně hledat potravu, jak se vyhýbat predátorům, jak reagovat na různá nebezpečí, a především – jak se chovat v blízkosti lidských obydlí.

Když odstřelíte vodící bachyni, vytvoříte rázem skupinu osiřelých selat, která nemají šanci na normální vývoj. Je to, jako kdybyste skupině dětí v divočině vzali jejich průvodce a učitele. Následky jsou tragické – část selat uhyne hlady, protože neví, kde hledat potravu. Další se stanou snadnou kořistí predátorů, protože jim nikdo neukázal, jak se bránit a jak předvídat nebezpečí. A ty, které přežijí? Ty často představují ještě větší problém.

Představte si skupinu mladých divočáků bez vedení. Nemají zažité základní vzorce chování, neznají hranice teritoria, nemají respekt k lidským obydlím. Jsou jako skupina teenagerů bez dozoru – impulzivní, nepředvídatelní a potenciálně nebezpeční. Zatímco zkušená bachyně by svou skupinu vedla obezřetně a vyhýbala se konfrontaci s lidmi, tato osiřelá selata často vbíhají do vesnic, přebíhají silnice a způsobují škody na majetku.

Navíc střelbou vodících bachyní narušujeme přirozenou hierarchii v tlupách černé zvěře. V přirozeném prostředí vede zkušená bachyně celou skupinu – určuje, kdy a kam se bude tlupa přesouvat, kde bude odpočívat, kde se bude pást. Má letité zkušenosti s terénem, zná bezpečná místa i potenciální nebezpečí. Pod jejím vedením funguje celá skupina koordinovaně a předvídatelně.

Když tuto hierarchii narušíme, vznikají nestabilní skupiny mladých prasat bez vedení. To je jako když rozbijete fungující organizaci a necháte její části, aby si dělaly, co chtějí. Výsledkem je chaos – skupiny se pohybují chaoticky, vstupují do nebezpečných oblastí, nedodržují zavedené migračních trasy. To vede k většímu počtu střetů s lidmi, větším škodám na zemědělských plodinách a paradoxně i k horší kontrole populace.

Proto je v myslivecké praxi střelba vodících bachyní považována za krajní řešení, které se používá pouze v nevyhnutelných případech a ideálně v době, kdy jsou selata již dostatečně samostatná. Současný přístup policejních odstřelovačů, kteří střílí bez ohledu na tyto souvislosti, může sice vykázat vyšší čísla v krátkodobých statistikách, ale z dlouhodobého hlediska situaci spíše zhorší.

Je to klasický případ, kdy rychlé řešení vytváří větší problémy, než jaké mělo vyřešit. Místo organizovaných tlup pod vedením zkušených bachyní budeme mít v lesích dezorganizované skupiny mladých divočáků, které se chovají nepředvídatelně a představují větší riziko pro obyvatele. Je to jako když léčíte bolest hlavy tím, že si ji uříznete – rychlé, efektní, ale ne příliš promyšlené řešení.

Bezpečnostní paradox současného řešení

Jedním z nejkřiklavějších příkladů rozdílného přístupu k myslivcům a policejním odstřelovačům je otázka bezpečnosti a možnosti omezení vstupu do loveckých oblastí. Zatímco běžný myslivec nemá absolutně žádnou pravomoc zakázat vstup do lesa během lovu, policejní jednotky mohou bez problémů uzavřít celé oblasti a vytvořit si tak bezpečný prostor pro odstřel.

Představte si situaci běžného myslivce. Sedí na posedu, má v záměru divočáka, ale musí řešit dilema – je si skutečně jistý, že za cílem není turista, houbař nebo cyklista? V dnešní době, kdy jsou lesy plné lidí prakticky nepřetržitě, jde o každodenní realitu. Myslivec musí být každou ranou naprosto jistý a dokonale znát prostor za cílem. Nemůže si dovolit sebemenší pochybnost – jakákoliv nejistota znamená, že střela nesmí padnout.

Co více, myslivec nemá žádnou možnost situaci aktivně řešit. Nemůže oblast uzavřít, nemůže lidem vstup zakázat. Maximálně může požádat případné kolemjdoucí o spolupráci, ale nemá žádné zákonné prostředky, jak zajistit bezpečný prostor pro lov. A upřímně – jak by asi veřejnost reagovala, kdyby myslivci začali lidem zakazovat vstup do lesa s odůvodněním, že „se střílí a jde o život“?

A teď se podívejme na současnou situaci s policejními odstřelovači. Ředitel Policie ČR v Libereckém kraji Libor Špráchal to říká zcela otevřeně: „Vyzýváme také občany, aby dbali pokynů policistů. Střílí se a skutečně jde o život.“ Policie může a aktivně využívá možnost uzavřít celou oblast a zakázat běžnému obyvatelstvu vstup do lesa.

Je fascinující, s jakou samozřejmostí je tento rozdílný přístup přijímán veřejností i médii. Když policie uzavře les a varuje před vstupem kvůli střelbě, je to bráno jako logické bezpečnostní opatření. Kdyby stejná slova použil myslivecký spolek, pravděpodobně by se zvedla vlna nevole a kritiky.

Tento dvojí metr má přímý dopad na efektivitu lovu. Zatímco policejní odstřelovači mohou operovat v uzavřeném a kontrolovaném prostoru, myslivci musí neustále balancovat mezi snahou o regulaci zvěře a zajištěním absolutní bezpečnosti náhodných návštěvníků lesa. To výrazně snižuje jejich možnosti a prodlužuje čas potřebný k dosažení stejných výsledků.

Navíc tento přístup vytváří začarovaný kruh – protože myslivci musí být extrémně opatrní a nemohou využít každou příležitost k lovu, jsou následně kritizováni za nedostatečnou efektivitu. Přitom by stačilo dát jim podobné pravomoci k zajištění bezpečného prostoru pro lov, jaké mají policejní jednotky, a jejich efektivita by se výrazně zvýšila.

Je to další příklad toho, jak současný systém staví myslivce do téměř neřešitelné situace – na jedné straně po nich požaduje efektivní regulaci zvěře, na straně druhé jim k tomu nedává potřebné nástroje a pravomoci. A když pak logicky nemohou plnit nerealistická očekávání, jsou označeni za neschopné a nahrazeni policejními jednotkami s mnohem širšími pravomocemi.

Efektivita různých přístupů

Když se podíváme na čísla střízlivýma očima zkušených myslivců, celá nákladná policejní akce může za dobu svého trvání přinést odstřel maximálně 70-90 kusů divočáků. To se na první pohled může zdát jako úctyhodné číslo, dokud si neuvědomíme, že stejného výsledku by dosáhli místní myslivci při své běžné činnosti. Rozdíl je v tom, že by to zvládli za zlomek nákladů a především způsobem, který respektuje přirozené zákonitosti přírody.

Běžný myslivec totiž přistupuje k lovu s vědomím dlouhodobé odpovědnosti za svěřený revír. Zná místní populaci, ví, které kusy lze odstřelit bez narušení stability tlupy, dokáže rozpoznat vodící bachyně a vyhodnotit, kdy je jejich odstřel skutečně nezbytný. Tento přístup založený na generacemi předávaných zkušenostech zajišťuje, že lov plní svůj účel – regulaci populace – bez zbytečných vedlejších škod.

Policejní odstřelovači, jakkoliv profesionální a dobře vybavení, nemohou mít tento komplexní vhled do situace. Jejich úkolem je splnit zadaný počet odstřelených kusů v co nejkratším čase. To nevyhnutelně vede k tomu, že střílí kusy bez ohledu na jejich roli v sociální struktuře tlupy. Výsledkem může být paradoxně zhoršení celé situace – dezorganizované skupiny mladých prasat bez vedení zkušených bachyní se začnou chovat nepředvídatelně, budou častěji vstupovat do obydlených oblastí a působit větší škody.

Je to jako když do dobře fungujícího ekosystému zasáhnete bagrem – možná rychle dosáhnete požadovaného efektu, ale následky takového necitlivého zásahu mohou být dlouhodobé a těžko napravitelné. Myslivci by stejného cíle dosáhli postupně, s citem a znalostí místních podmínek, jako zahradník, který přesně ví, kde a jak prořezat, aby rostlina prosperovala.

Současný přístup tak připomíná situaci, kdy pro uhašení doutnajícího ohniště povoláte hasičský sbor s cisternou. Ano, oheň bude uhašen rychle a efektně, ale za cenu zbytečně vysokých nákladů a možná i škod způsobených přílišným množstvím vody. Přitom by stačilo nechat místní obyvatele, kteří přesně vědí, jak s takovým ohništěm zacházet, aby situaci vyřešili s minimem prostředků a maximem efektivity.

V konečném důsledku tedy nejde jen o to, kolik prasat bude odloveno, ale především o způsob, jakým k tomu dojde a jaké budou dlouhodobé následky. Zatímco policejní akce může vykázat rychlé výsledky do statistik, skutečné řešení problému vyžaduje systematický a citlivý přístup, který mohou zajistit pouze místní myslivci se svými znalostmi a zkušenostmi.

Návrhy řešení

Současná situace jasně ukazuje potřebu systematických změn v přístupu k managementu populací černé zvěře. Nestačí jen reagovat na krizové situace nákladnými jednorázovými akcemi, potřebujeme komplexní úpravu legislativy a systému podpory myslivosti.

První a zcela zásadní změnou musí být umožnění myslivcům dočasně uzavírat lovné oblasti. V současnosti se dostáváme do absurdní situace, kdy myslivec nemůže zakázat vstup do prostoru, kde probíhá lov, zatímco policie může celou oblast uzavřít bez jakýchkoliv problémů. Tento dvojí metr nejen snižuje efektivitu lovu, ale především vytváří zbytečná bezpečnostní rizika. Myslivci by měli mít možnost dočasně omezit vstup do oblasti aktivního lovu, samozřejmě s jasně definovanými pravidly a časovým omezením.

Pravidla lovu v krizových situacích vyžadují kompletní revizi. Současný systém je příliš rigidní a neumožňuje rychlou reakci na měnící se podmínky. Potřebujeme flexibilnější přístup, který by myslivcům umožnil efektivně reagovat na náhlé změny v populaci zvěře nebo na výskyt nákaz. Zároveň však musí být zachovány základní principy myslivecké etiky – nelze připustit, aby snaha o rychlé řešení vedla k porušování osvědčených postupů a způsobovala více škody než užitku.

Zásadní reformu vyžaduje systém zástřelného. Současný model, kdy se zástřelné vyplácí pouze za nadprůměrné úlovky, je demotivující a neodráží realitu práce myslivců. Potřebujeme spravedlivější systém, který bude zohledňovat skutečné náklady spojené s lovem a následnou likvidací ulovených kusů. Zejména v oblastech zasažených africkým morem prasat jsou tyto náklady významně vyšší kvůli nutným veterinárním vyšetřením a speciálním opatřením při manipulaci s ulovenou zvěří.

Stát by měl systematicky podporovat preventivní opatření. Budování a údržba mysliveckých zařízení, která jsou klíčová pro efektivní management populací, v současnosti leží plně na bedrech mysliveckých spolků. To není dlouhodobě udržitelné. Potřebujeme systém grantové podpory pro budování nových a údržbu stávajících zařízení – od posedů přes krmelce až po napajedla. Tato infrastruktura je základem pro úspěšný management zvěře a její význam daleko přesahuje samotný lov.

Management populací černé zvěře musí být postaven na úzké spolupráci s místními mysliveckými spolky. Jsou to právě místní myslivci, kdo dokonale zná terén, pohyb zvěře a její chování v různých ročních obdobích. Tuto znalost, budovanou často po generace, nelze nahradit sebedokonalejší technikou. Myslivci by měli být partnery při plánování managementových opatření, ne pouze vykonavateli rozhodnutí „shora“.

Klíčovým prvkem úspěšného managementu je trpělivost a systematičnost. Populace černé zvěře se nevymkla kontrole ze dne na den a nelze očekávat, že ji rychlá jednorázová akce vrátí do rovnováhy. Potřebujeme dlouhodobou strategii, která bude respektovat přírodní zákonitosti a zároveň zohledňovat potřeby všech zainteresovaných stran – od myslivců přes zemědělce až po obyvatele dotčených oblastí.

Neméně důležitá je osvěta veřejnosti. Myslivost není jen o lovu, ale především o péči o krajinu a zvěř. Veřejnost by měla být informována o skutečné práci myslivců, o významu jejich činnosti pro udržení rovnováhy v přírodě a o důvodech jednotlivých managementových opatření. Jen tak lze očekávat podporu a pochopení pro nezbytná opatření při regulaci stavů zvěře.

V neposlední řadě je třeba modernizovat technické vybavení myslivců. Současná omezení používání nočního vidění a další moderní techniky jsou v době, kdy se potýkáme s přemnoženou černou zvěří, anachronismem. Myslivci by měli mít přístup k moderním technologiím, které jim umožní efektivnější a bezpečnější lov, samozřejmě při zachování všech etických principů myslivosti.

Všechna tato opatření musí být součástí komplexní strategie managementu černé zvěře. Nestačí řešit jednotlivé problémy izolovaně – potřebujeme systémový přístup, který zohlední všechny aspekty problematiky a nabídne dlouhodobě udržitelné řešení. Jen tak můžeme dosáhnout skutečné rovnováhy v naší přírodě a předejít situacím, které pak musíme řešit nákladnými krizovými opatřeními.

Závěr

Současná situace s nasazením policejních odstřelovačů proti divočákům dokonale ilustruje, jak naše společnost často přistupuje k řešení složitých problémů. Místo systematické, dlouhodobé práce preferujeme mediálně atraktivní „rychlá řešení“, která možná vypadají efektně v televizních reportážích, ale ve skutečnosti mohou napáchat více škody než užitku.

Nasazení elitních policejních jednotek s nejmodernější technikou je přesně takový případ. Na první pohled působí jako rozhodný a rázný krok – konečně někdo „něco dělá“. Vrtulníky kroužící nad lesy, drony s termovizemi, odstřelovači v terénu – to všechno vytváří dojem efektivního řešení. Jenže realita managementu volně žijící zvěře je mnohem komplexnější než hollywoodský akční film.

V této situaci se naplno projevuje základní nepochopení role myslivců v naší krajině. Nejsou to nepřátelé, které je třeba kritizovat a nahrazovat policejními jednotkami. Jsou to klíčoví spojenci v péči o naši přírodu, lidé, kteří často po generace spravují své revíry a mají hluboké porozumění pro potřeby a zákonitosti přírody. Jejich práce není omezena na občasný odstřel zvěře – je to celoroční, systematická péče o krajinu a její obyvatele.

Místo mediálně atraktivních akcí s vrtulníky a speciálními jednotkami potřebujeme vytvořit podmínky pro skutečně efektivní management populací černé zvěře. To znamená především důvěřovat zkušenostem místních myslivců a dát jim nástroje a podporu, kterou potřebují pro svou práci. Potřebujeme řešení založené na spolupráci, respektu k přírodě a pochopení dlouhodobých souvislostí.

Současná legislativa je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálním výzvám. Myslivci jsou svázáni předpisy, které jim často brání v efektivní práci, zatímco skutečné problémy zůstávají neřešeny. Je nejvyšší čas pro komplexní revizi zákonů týkajících se myslivosti – ne proto, aby se zjednodušil odstřel zvěře, ale aby se vytvořil funkční rámec pro skutečně udržitelný management populací.

Potřebujeme vytvořit efektivní systém podpory myslivosti. To neznamená jen finanční prostředky, ale především uznání významu této činnosti pro celou společnost. Myslivci by měli být partnery při rozhodování o managementu krajiny, ne pouze vykonavateli příkazů shora. Jejich zkušenosti a znalosti jsou nenahraditelné a měli bychom je využívat při plánování jakýchkoliv zásahů do přírody.

Je čas přestat hledat jednoduchá řešení složitých problémů. Management volně žijící zvěře vyžaduje komplexní přístup, trpělivost a především respekt k přírodním zákonitostem. Žádná jednorázová akce, bez ohledu na to, jak efektně vypadá v médiích, nemůže nahradit systematickou práci lidí, kteří se o naši přírodu starají celý rok.

Současná situace s africkým morem prasat je bezpochyby vážná a vyžaduje řešení. Ale toto řešení nemůže spočívat v krátkodobých, byť mediálně atraktivních akcích. Potřebujeme vytvořit dlouhodobě udržitelný systém managementu černé zvěře, založený na spolupráci všech zainteresovaných stran – od myslivců přes zemědělce až po státní správu.

Řešení problému přemnožených divočáků není sprint, ale maraton. Vyžaduje trpělivost, systematičnost a především respekt k přírodním zákonitostem. Myslivci jsou v tomto úsilí našimi nejcennějšími spojenci a je načase, abychom jim dali důvěru a podporu, kterou si zaslouží. Jen tak můžeme dosáhnout skutečného a trvalého řešení, které bude fungovat nejen dnes, ale i pro budoucí generace.

Namísto investování milionů do krátkodobých akcí bychom měli tyto prostředky využít na vytvoření funkčního systému podpory myslivosti – od modernizace vybavení přes vzdělávání až po vytvoření efektivních mechanismů spolupráce. To je cesta k skutečnému řešení, které možná není tak fotogenické jako policejní zásah, ale zato má šanci přinést dlouhodobé výsledky.

Předně je třeba si uvědomit, jakou roli liška v našem ekosystému hraje. Tato role je komplexní a nejednoznačná, což často vede k nedorozuměním a sporům ohledně managementu populace lišek.

Na většině území České republiky je liška vrcholovým predátorem, který nemá přirozeného nepřítele. To znamená, že bez lidského zásahu by se její populace nekontrolovaně množila. Tento fakt sám o sobě by mohl vést k dalekosáhlým následkům pro celý ekosystém.

Liška bývá někdy přezdívána jako „doktor lesa“, a to ne bezdůvodně. V přiměřeném počtu totiž liška skutečně plní důležitou roli v udržování zdraví populací své kořisti. Loví především slabé, nemocné nebo zraněné jedince, čímž přispívá k celkové kondici lovených druhů.

Klíčové slovo zde je ovšem „přiměřený počet“. Obecně se uvádí jako zdravá míra jedna liška na 500 hektarů. Tato hustota populace umožňuje liškám plnit svou ekologickou roli, aniž by došlo k nadměrnému tlaku na populace kořisti.

Bohužel, v dnešní době jsou počty lišek často 10-15 násobně vyšší, než je tato optimální úroveň. Při tak vysoké hustotě populace už nejde o to, že by liška lovila pouze slabé kusy. V takové situaci je nucena lovit prakticky vše, co je schopna ulovit, aby se uživila. To vede k nadměrnému tlaku na populace drobné zvěře, včetně druhů, které mohou být již ohrožené.

Tato situace ilustruje, proč je aktivní management populace lišek nezbytný. Bez regulace by mohlo dojít k vážnému narušení rovnováhy v našich ekosystémech, s potenciálně katastrofálními důsledky pro biodiverzitu našich lesů a polí.

Liška spotřebuje ročně až 300 kg potravy, z čehož je minimálně 180 kg masa. To není zanedbatelné množství. Navíc je liška březí dvakrát do roka, což znamená, že bez účinné regulace by byla přemnožená ještě více, než je tomu dnes. Důsledkem by byla decimace veškeré drobné zvěře, což by mělo katastrofální dopad na biodiverzitu našich lesů a polí.

Norování, tedy lov lišek v norách, je kontroverzní téma. Ale je třeba si uvědomit, že liška v noře žije, a proto se v norách i loví. Bez speciálně vycvičených psů by tento způsob lovu nebyl zdaleka tak efektivní. A ano, někdy při tom uhynou i liščata. Ale je třeba si uvědomit, že bez těchto psů by tato mláďata umírala mnohem déle a krutěji na dehydrataci a nedostatek potravy poté, co by byla ulovena jejich matka někde mimo její noru.

V této souvislosti bych se rád dotkl jedné informace z petice, která se týká výcviku a zkoušek psů určených k norování. Je důležité zdůraznit, že tento proces probíhá zcela bezkontaktně. Pes a tzv. kotel, tedy místo pro lišku, jsou vždy odděleny mříží. Tím je zajištěno, že během výcviku a zkoušek nedochází k přímému kontaktu mezi psem a liškou, což minimalizuje stres a riziko zranění pro obě zvířata. Navíc, lišky používané pro tento způsob výcviku jsou často vychované v zajetí a dá se říct, že jsou na tuto praktiku vycvičené, nebo přinejmenším zvyklé. Toto uspořádání zajišťuje, že výcvik probíhá humánním způsobem a s ohledem na welfare všech zúčastněných zvířat.

Často slýchám argument, že myslivci zabíjejí zvěř primárně pro zábavu. Bylo by pokrytecké tvrdit, že zážitek z lovu nemáme my lidé zakotvený hluboko v našem DNA. Jsme přece po tisíce let lovci. Nicméně v dnešní době, kdy si můžeme v supermarketu koupit maso v úhledné plastové vaničce, si mnoho lidí neuvědomuje, že i za tímto masem stojí nutnost usmrcení zvířete. Pouze luxus dnešní doby a dostupnost předem zpracovaného masa nás oddaluje od této reality.

Myslivost není o bezúčelném zabíjení. Je to o péči o krajinu, o udržování rovnováhy v přírodě. Ano, součástí toho je i lov, ale ten je prováděn s respektem k zvěři a s ohledem na udržitelnost populací. Norování lišek je jedním z nástrojů, jak udržet populaci lišek na úrovni, která je přijatelná jak pro ekosystém, tak pro zemědělství a chov domácích zvířat.

Chápu, že pro někoho může být představa norování nepříjemná. Ale prosím, než podepíšete petici proti této praxi, zamyslete se nad širším kontextem. Myslivost a regulace zvěře jsou komplexní témata, která nelze posuzovat černobíle. Snažme se spíše o dialog a vzájemné pochopení, než o rychlé odsouzení praktik, kterým možná plně nerozumíme.

Jako myslivci jsme připraveni vysvětlovat naše postupy a diskutovat o nich. Jsme otevřeni novým poznatkům a metodám. Ale zároveň prosíme o respekt k našim zkušenostem a znalostem, které jsme získali dlouholetou praxí v terénu. Jen společně můžeme najít cesty, jak efektivně pečovat o naši přírodu a zachovat ji pro budoucí generace.

Psaní je fascinující koníček, který mi umožňuje objevovat nové světy a příběhy. Možná se vám občas zdá, že spisovatelé žijí ve svém vlastním světě, a něco na tom je – když píšu, opravdu se ponořím do světa svých postav. Ale není to proto, že bychom byli odtržení od reality. Naopak, psaní mi pomáhá lépe porozumět světu kolem nás a sdílet své myšlenky s ostatními.

Nedávno jsem udělal velký krok a vydal své první dvě knihy – „Sňatek z rozumu“ a „Tichý křik“. Jsou to sbírky povídek, které jsem napsal už před nějakou dobou. Přiznám se, že jsem dlouho váhal, jestli je vydat. Nebyl jsem si jistý, jestli budou dost dobré, jestli osloví čtenáře. Ale pak jsem si uvědomil, že každý příběh si zaslouží být vyprávěn, a že možná někde tam venku je někdo, koho moje slova osloví.

A pak přišel ten moment, na který jsem tak dlouho čekal – den, kdy mi doručili první výtisky mých knih z tiskárny. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem rozbalil balík a držel v rukou skutečné, hmatatelné knihy. Ta vůně čerstvě vytištěných stránek mě okamžitě vrátila zpět k dlouhým hodinám stráveným za klávesnicí. Každá stránka, každé slovo bylo zhmotnění mé tvrdé práce, mých myšlenek a emocí. Když jsem poprvé otevřel knihu a zalistoval stránkami, uvědomil jsem si, že to, co začalo jako pouhý sen, se stalo skutečností. Byl to neskutečně silný a dojemný okamžik – vidět, jak se mé příběhy, které dosud existovaly jen v mé hlavě a na obrazovce počítače, proměnily v něco, co mohu držet v rukou a sdílet s ostatními. Vůně nové knihy pro mě navždy zůstane symbolem splněného snu.

Během procesu vydávání jsem zjistil, že psaní mě neuvěřitelně baví. Je to jako malé dobrodružství, kde můžu objevovat nové světy a postavy, aniž bych opustil svůj psací stůl. A nejlepší na tom je, že tyhle světy pak můžu sdílet s vámi, čtenáři.

A protože mě psát vždy bavilo a navíc mě to tak chytlo, už teď pracuji na dalších dvou projektech. Jeden je kniha pro teenagery, protože si myslím, že v tomhle věku člověk potřebuje příběhy možná víc než kdy jindy. Druhý projekt je pro mě zvlášť významný – je to román, na kterém pracuji už téměř deset let. Dílo, do kterého jsem vložil obrovský kus sebe sama, své zkušenosti, myšlenky a emoce nashromážděné za celou dekádu. Každá kapitola je pro mě jako malé dítě, které jsem vychoval a vypiplal k dokonalosti. Neskutečně se těším, až ho konečně dokončím a budu ho moci sdílet s vámi. Bude to jako vypustit do světa část své duše, a doufám, že najde cestu k srdcím čtenářů.

Vím, že v dnešní době plné sociálních médií a rychlé zábavy může být těžké najít si čas na čtení. Ale věřím, že dobré příběhy si své čtenáře vždycky najdou. Knihy nám dávají možnost zpomalit, ponořit se do jiného světa a možná i lépe porozumět sami sobě.

Pokud byste chtěli dát šanci mým knihám, můžete si je koupit tady na mém e-shopu. V tuhle chvíli mám k dispozici „pouze“ tištěné knihy, ale v dohledném čase vydám i elektronické verze svých knih. Rozhodl jsem se pro tuhle cestu, protože mě moc nebaví klanět se před vydavateli a hlavně, chci mít přímý kontakt s vámi, mými čtenáři. Vaše zpětná vazba a reakce jsou pro mě nesmírně cenné.

Co říci závěrem? Psaní a vydávání knih je pro mě způsob, jak se spojit s ostatními lidmi prostřednictvím příběhů. Doufám, že v mých knihách najdete něco, co vás osloví, rozesměje, nebo přiměje k zamyšlení. A pokud se rozhodnete je přečíst, budu moc rád. Třeba v nich najdete kousek sebe sama, stejně jako já nacházím sebe v procesu jejich psaní.

Děkuji vám za váš čas a těším se na sdílení dalších příběhů s vámi!

Vlastně mě toto téma napadlo, když jsem sledoval, jak skupina cizinců napadla číšníka na Staroměstském náměstí. Kladl jsem si otázku. Kdybych byl v danou chvíli na místě, pomohl bych tomu člověku nebo bych se raději uklidil stranou a maximálně zavolal policii? Nebo bych se pokusil i hrozbou použití nebo dokonce použitím střelné zbraně napadenému pomoci?

Nakonec jsem došel k závěru, že bych se do takové situace nemotal a raději se držel stranou, Maximálně bych napadenému poskytl první pomoc do doby než by dorazila lékařská pomoc.

„A na co tedy ten zbroják máš?!?!“ Bude určitě jedna z prvních reakcí, která může člověka napadnout. No a tady to začne být právě složitější. A nebo vlastně úplně jednoduché. Záleží na úhlu pohledu, který máme.

Ten můj pohled  je, jak už je pravidlem, je ten složitější.

Všude kolem sebe slýchávám, že je naprosto nepochopitelné, proč v naší zemi chodím ozbrojený. V naprosto bezpečné zemi, kde navíc máme fungující policii, která nás ochrání. To ostatně povídejte tomu číšníkovi nebo třeba těm dvanácti tisícům žen, které bývají ročně znásilněny. Asi se shodneme, že není možné mít nepřetržitě policistu za zadkem, aby mi ho chránil (a upřímně, asi by se mi v takové společnosti ani nelíbilo). Prostě jsou okamžiky, kdy se může stát něco špatného a pomoc bude v nedohlednu. A proto jsem rozhodl, že se chci umět postarat sám o sebe a to včetně možnosti se bránit.

Není to pak ale sobecké, odmítat pomoc někomu v nebezpečí? Asi ano, ale podívejme se na tento konkrétní případ. Jdete po „Staromáku“ a vidíte bandu evidentně „pod parou“, chlapů, jak kope do ležícího člověka. V případě, že se rozhodnete do takového konfliktu vstoupit, je evidenentní, že dobrým slovem toho moc nezmůžete a spíše naopak útok pravděpodobně obrátíte i proti sobě. Když se pak budete bránit svou, legálně drženou zbraní, pravděpodobně někoho připravíte o život nebo jej těžce zraníte. A to předpokládejmě zázrak, že jsme na přelidněném náměstí nikoho nezůčastněného střelbou nezranili, protože jak je obecně známo, střelec je odpovědný za střelu po celou dobu (tedy i odraženou nebo takovou, která někoho zraní po průchodu překážkou).

Co pak bude následovat? Poděkuje vám někdo za zachráněný život? Spíš naopak. Budete vyšetřováni a každý váš krok onoho osudného večera bude podrobován zkoumání znalců. Každá vteřina události bude týdny zkoumána, zda-li jste v onom řetězci událostí neudělali sebemenší chybu. A pokud ano, usmaží vás na ni.

Náš právní systém je totiž nastaven tak, že policisté jsou hodnoceni podle počtu „sdělovaček“, úspěšný státní zástupce se pozná podle toho, že žalobu dotáhl k odsuzujícímu rozsudku. Žalobci pak nestačí rozsudek prvního stupně, takže o pořádnou zábavu je postaráno. A občas to dopadne tak, že vás z kriminálu vytáhne (a to doslova) až rozsudek ústavního soudu.

Takže se, vážení spoluobčané, na mě nezlobte. Do senátu jste zvolili zelené, komunisty a další „nezavislé“ kandidáty v čele s Jiřím Dienstbierem ml., kteří úspěšně podporují  odzbrojovací politiku, kterou razí představitelé Evropské Unie.

Když jsem po vás chtěl podepsat petici za nezpříšňování zbraňové legislativy, řekli jste mi, že se vám zbraně nelíbí, a že proto ji nepodepíšete. Protože záliba ve střelných zbraních „je prostě divná“ a „pouze pro militantní hovada“.

Fajn, respektuji váš názor. Ale pak si nestěžujte, že vám nikdo nepomohl.

Pokud si myslíte, že zbraně v rukou bezúhonných občanů nejsou špatný nápad, zvažte případný podpis petice na podporu slušné společnosti.

A nebo ještě lépe: postarejte se o sami o sebe.

Později jsem o tom přemýšlel a došlo mi, že v dnešní společnosti je takový přístup vlastně hodně neovyklý. Nejsem nakonec opravdu „ten divný“ já?

Vlastně mě kolegova reakce překvapila. Jasně pracuji v Praze, kterou lze právem považovat za ráj „sluníčkářů“, ale přesto mě to donutilo k zamyšlení. I když se nijak zvlášt nechlubím tím, že chodím konzistentně ozbrojený střelnou zbraní, mnoho lidí v mém okolí o tom ví. Typickou reakcí pak je spíše nezájem a změna tématu. Možná i proto mě zaskočila taková reakce na obyčejný kapesní nůž.

Proč tedy vlastně chodím s nožem v kapse a dokonce i ozbrojený střelnou zbraní? Je to vlastně jednoduché, mám rodinu, dvě krásné děti, ke kterým se plánuji každý večer vrátit. Na druhou stranu, nejsem tak bohatý, abych si mohl platit soukromou ochranku, která by se za všech okolností postarala o mé bezpečí. Typickým argumentem pak může být, že máme policii, která je tu právě proto, aby zajišťovala bezpečí. To by byl správný argument, kdyby to však byla pravda. Je smutnou pravdou, že policie nikdy nemůže být všude. A taky je pravda, že zlé věci se nedějí pod nosem policie, ale spíše tam, kde po policii není v dané chvíli ani stopy. A i kdyby příslušníci naší policie patřili mezi partu Avengers, nikdy nebudou schopni dorazit v případě nouze včas na místo. Důvodem je, že násilný střet se eskaluje velice rychle a obvykle bez předběžného varování, takže prakticky není šance kontaktovat policii, aby sjednala pořádek-nejde to prostě stihnout. To mi ostatně potvrdí každý, kdo se alespoň jednou za život přichomýtl i k obyčejné hospodské rvačce.  To ve spojení s dojezdovou dobou, která je, například právě v Praze něco přes 5 minut (ale pozor – Policejní Prezidium stanovilo jako maximální dobu 20 (!!!) minut), znamená, že pokud opravdu půjde do tuhého, policie nemá šanci přijet na místo včas, aby obět ochránila.

Proč jsem se vlastně nakonec rozhodl chodit ozbrojený já? U mě byla tím impulsem vlastně banální událost. Byl jsem v Praze na Karlově Náměstím a protože jsem měl chvilku, sedl jsem si tam na lavičku a četl si knížku. Po chvíli mě ze četby vytrhl někdo, kdo se mě ptal na to, jestli nemám nějaké drobné. Zvedl jsem pohled a zaznamenal tazatele. Jednalo se o celkem urostlého chlapa kolem 30 let. Odpověděl jsem mu, že mu nic nedám a chtěl jsem si číst dál. Ještě, než jsem se opět začetl do knížky, zaznamenal jsem, že ten muž tam už není sám, ale ve společnosti dalších dvou chlápků.

To už jsem se necítil ůplně bezpečně a rozhodl jsem se odejít pryč. Vstal jsem a dal se na ústup. Ti chlapi na mě koukali a když jsem chtěl projít, nepohnuli se ani o centimetr. Nevím, co tím sledovali, bylo to tak zvláštně pasivně – agresivní, možná pomsta, že jsem jim nepřispěl na pivo. Nakonec jsem se nějak prosmýkl a odešel pryč. Když jsem pak nad tím zpětně přemýšlel, došlo mi, že to mohlo sice dopadnout úplně jinak, podstatně hůř pro mě.

Tahle událost mě donutila k tomu, abych přehodnotil to, jak přemýšlím o své bezpečnosti. Nikdy jsem se vlastně o svojí bezpečnost nebál. A vlastně se nebojím ani dneska. Žijeme v zemi, která se řadí mezi nejbezpečnější země na světě.  Jenže kousek od našich hranic umírají lidé. Úplně obyčejní lidé, kteří ráno políbili své blízké a šli do práce. A už se nevrátili, protože se někdo rozhodl je zabít. Paříž, Nice, Berlín. Všude tam umírali nevinní lidé. U nás je klid, ale  na jak dlouho? Bezpečnostní experti se svorně shodují, že není otázkou, jestli se teroristický útok u nás stane, ale kdy.

Modlím se, aby se mýlili, jenže něco mi říká, že jednoho dne se to stane. Pochopitelně i tak existuje velice nízká pravděpodobnost, že zrovna já budu na místě. Ale co by kdybych se zrovna já v tuhle nesprávnou dobu ocitl na nesprávném místě? Nechci sedět v koutě a čekat, až mi nějaký magor prostřelí hlavu, jako se to stalo například v Bataclanu. A vlastně ani nemusíme chodit úplně daleko, protože i u nás občas člověk narazí na magora.

Obě tyto události mají společnou jednu věc. Ty lidi tam neumřeli hned. V tom Bataclanu i v Uherském Brodu byla spousta lidí naživu a útočník je postupně likvidoval. A ještě jedna věc tam byla společná-útočníci měli střelné zbraně a oběti byly neozbrojené.

Nechci tvrdit, že bych se stoprocentně dokázal ubránit. Možná bych zemřel stejně jako ostatní. Ale věřím tomu, že moje šance budou radikálně vyšší než beze zbraně. Chci mít alespoň šanci bojovat o svůj život. Šanci vrátit se večer domů ke své rodině.

Tak co vlastně odpovědět na takovou otázku?

Vlastně je to úplně jednoduché. Odpověď je jednoduchá „Ano, chodím ozbrojený.“

A pak je tu ta druhá otázka, kterou můžete dostat. Proč chodíte ozbrojený? No a na tuhle otázku je buď ta dlouhá (něco jako tenhle článek) nebo krátká:

Stejně jako v autě nosím bezpečností pás, nosím zbraň. Nepředpokládám, že ji budu muset použít. A úplně stejně nechci nabourat. Bezpečnostní pás i zbraň mi může zachránit život, ale to neznamená, že to chci zkoušet v reálu.

Vlastně to není tak složité a docela i logické.

Ačkoliv obvykle nejsem zrovna ten, který by chrlil reakce na članky, tohle téma se mě coby držitele zbrojního průkazu a fandy do zbraní, dotklo. I proto jsem se rozhodl napsat tento článek, kde se pokusím uvést na pravou míru některé nepravdy a manipulace.

Získání zbrojního průkazu je podle MF DNES překvapivě jednoduché. Ačkoliv střelecká veřejnost, ale i Ministerstvo Vnitra tvrdí, že zkouška je prý náročná a mnoho uchazečů ji nesloží. Redaktor MF DNES se rozhodl na vlastní kůži zjistit, jak složité to ve skutečnosti je. Byl by to chvályhodný počin, kdyby popisoval tuto problematiku pravdivě a nesnažil se laika manipulovat tak, že po přečtení článku, nabyde dojmu, že se každému kdo si usmyslí, houpe u pasu „ono pořádné dělo.“

Tak tedy popořádku, nejprve se autor pozastavuje nad tím, že policistka při podávání žádosti o složení zkoušky vůbec nezkoumala pohnutky autora, ale pouze přijala žádost a pak mu doporučila přípravný kurz, a to i přesto, že autor, dle jeho mínění, zvolil „politicky nekorektní“ odpověď (ono dělo u pasu), co podle jeho mínění mělo policistku nějak varovat. Předpokládám, že autor četl zákon o zbraních a měl by tedy vědět, že policistka v tuto chvíli je pouze úřednice, která přijmě žádost a zařadí žadatele na nejbližší volný termín zkoušky. Cokoliv jiného by bylo překročení jeií pravomoci dané policistky, a to, věřím, že ani autor nechce.

Ale tím to teprve začíná. Následuje celkem dlouhá stať o tom, kolik trestných činů bylo v poslední době spácháno s legálně drženou zbraní.

V Chomutově na konci května zastřelil sedmatřicetiletý muž řidiče v dodávce. Vzbudila ho hádka, ruply mu nervy, vyběhl před dům a hluk ukončil střelbou.

Když pominu cosi jako presumci neviny, autor popsal tři události (kdy jedna byla sebevražda) a píše, že „Ti všichni měli zbraň legálně, všem stát povolil ji nosit, všichni získali zbrojní průkaz. Na to, že jsou rizikoví, nikdo nepřišel.“ Nechci tady rešit, jestli je to hodně nebo málo, ale např. případ z Chomutova (onen zastřelený rom), je stále ještě ve stádiu vyšetřování a je celkem pravděpodobné, že bude soudem vyhodnoceno jako střelba v nutné obraně. Ale to je na další článek.

Obecně se nám autor snaží podstrčit, že všichni ze 300 tisíc držitelů zbrojního průkazu jsou magoři. Ale pojďme dál.

No a pak už to jede – psychotesty nejsou povinné, prohlídka je formální, a pak „už je cesta k legální zbrani volná“ No, není. Teď to teprve začíná. Ačkoliv ze článku by člověk nabyl dojmu, že je to naprostá pohoda, i v případě zkoušky, kde byl autor, to z 11 uchazečů uspěšně jich dokončilo zkoušku jen 5. Být taková úmrtnost u např. řidičáků, bylo by na silnicích… Ne-nechám toho, abych nedej bože nezklouzl do podobné demagogie jako pan Janoušek.

Tak tedy. Je pravda, že zkouška není nic, co by se nedalo zvládnout, ale je nutná celkem intenzivní příprava. Uchazeč se musí naužit celkem 511 otázek (klasický a/b/c test), naučit se bezpečně manipulovat se zbraní, tedy rozborka, sborka, dále pak jak reagovat na běžné poruchy. Bělhem této části zkoušky nesmí udělat zádnou chybu, protože i sebemenší chyba v manipulaci znamená opakování testu. A pak jsou tady ještě střelby. Opět je zde riziko, že si to pokazím tím, že budu nesprávně manipulovat se zbraní a musím nastřílet předepsaný počet zásahů do terče.

A tedˇ: na skupiny (tedy pro sport a sebeobranu), které dělal Artur Janoušek, ve valné většině je potřeba předvést, že umí bezpečně zacházet a střílet s pistolí, ale i s dlouhou zbraní (malorážkou). Nicméně toto záleží na zkušebním komisaři. Někde mu stačí jen pistole, jinde požaduje nejen malorážku, ale i brokovnici. To, že autor měl jen nastřílet pistolí do terče na deset metrů považuji spíš za štěstí na „hodného komisaře“ než pravidlo. Ono totiž z malorážky se střílí na 25m na terč o průměru 15,5 cm. A to není tak jednoduché (ja osobně to považuji za nejtěžsí část zkoušky). A opět platí – jedna chyba a opakování příště.

Ještě porád to vypadá jako něco, co udělá každý? Když já dělal zbroják, tak to z 30 lidí udělalo pouze 5, a to jen já jsem tam byl poprvé. Ostatní úspěšní žadatelé zkoušku opakovali minimálně podruhé, ale byli i adepti s třema a více pokusy.

Co se dalších věcí, které autor zmiňoval, jako že jim instruktor poradil nejprve střílet do pachatele a pak do vzduchu, považuji jako snahu o vykreslení „lidí kolem zbraní“ jako krvvelačné magory, kteří netouží o ničem jiném, než „vysypat do někoho zásobník“. K tomu bych uvedl jen to, že se o tom mluví, ale v praxi je to nesmysl. Je totiž úplně jedno, jestli v rámci nutné obrany (nebo krajní nouze) zastavím útočníka jednou, dobře mířenou ranou, nebo do něj vysypu celý zásobník. V konečném důsledku totiž to, jestli se jednalo oprávněnou střelbu, rozhodne soud. A upřímně, soudci obecně jen velmi neradi, nechávají osoby, které někoho zastřelily, volně na svobodě. I vzhledem k tomu, střelbu si každý držitel zbraně hodně rozmyslí, protože ví, že ačkoliv byl plně v právu, pravděpodobně mu to velmi zkomplikuje život. Také proto, co jsem měl možnost poznat, držitelé legálních zbraní, jsou jedni z nejméně konfliktních lidí, protože si velmi přesně uvědomují důsledky svého jednání. Ona koneckonců i obyčejná rvačka v hospodě beze zbraně může skončit a končí odebráním zbrojního průkazu, a to si každý hodně rozmyslí.

Poslední věc, u které bych se rád pozastavil, je to, že úspěšným složením zkoušky to stále ještě nekončí. Teď teprve začíná ta správná sranda. Po podáním žádosti o vydání zbrojního průkazu. Teď je teprve ten správný okamžik, kdy policie zkoumá trestní bezúhonnost a spolehlivost žadatele. Chytili vás někdy s alkoholem za volantem? Poprali jste se v hospodě? Zapomeňte na zbroják. A to nemluvím o tom, jestli jste někdy měli nějaký vážnější problém a byli odsouzeni za (i neúmyslný) trestný čin (např. zaviněná bouračka s nějakým težším zraněním).

To, že policie toto zkoumá velmi důkladně, svědčí obsah mého spisu, který je celkém rozsáhlý. Policie kontaktuje úřady v místě vašeho bydliště, finančák, soud, zdravotní posudek zpětně ověřuje u lékaře atd. Celá tahle sranda trvá skoro měsíc a policie se činí. Pak teprve dostanete svůj vysněný zbroják.

Tak a konečně do obchodu pro vysněné Glocka nebo „Čezetu“? Stále ne. Abyste si mohli koupit ten „kanón“, potředujete tzv. nákupní povolení, takže nás nemine další návštěva na policii a počítejte s tím, že si vás policie opět prolustruje. Teprve s nákupním povolením můžete vyrazit do obchodu.

A pak hurá na střelnici? Ne tak rychle! S pistolí musíte zpět na polici a zaregistrovat ji. Policie vám vystaví Průkaz zbraně a teprve teď můžete ten „kanón za pasem“ konečně legálně nosit.

Celá anabáze je celkem komplikovaná a náročná, a to nejen na „naučení se“, ale i administrativně. Zabere spoustu času, papírování a v konečném důsledku peněz. Ale věřte mi, stojí to za to.

Není tedy pravda, že zbroják dostane každý, ale není to nemožné. A to je vlastně na tom to skvělé.

Pokud jste mimochodem nekdy přemýšleli o získání zbrojního průkazu (a já vás tímto článkem neodradil), rád vám pomůžu. A to jak praktickým zácvikem, tak s naučením na testy. Připravil jsem totiž jednoduchou mobilní aplikaci na Apple telefony a tablety, kterou si můžete stáhnout přímo z AppStore a trénovat na testy kdykoliv máte čas.

Vytvořit chytré hodinky se snaží hromada výrobců. Nekterým se to daří lépe a některým hůře. U Pebble na to šli trochu jinak. Hodinky jsou v podstatě pouze externí zobrazovací jednotkou pro mobilní telefon a navíc umějí zobrazovat kolik je aktuálně hodin. Nic víc, nic míň. Faktem zůstává, že ve chvíli, kdy výrobce konečně uvolní SDK hodinek a bude možné vytvářet vlastní aplikace, hodinky se možná stanou nečím více. Další věcí, kterou celý koncept hodinek trpí jsou různá softwarová omezení operačních systémů mobilních telefonů, které zážitek z používání hodinek trochu kazí. Ale pojďme se na ne podívat podrobněji.

Design

Design na první pohled působí levným a strohým dojmem, který se na první pohled neliší od jiných levných digitálních hodinek. Celoplastová konstrukce, která je z vnější strany lesklá je okamžitě plná otisků prstů a pokud své hodinky nebudete pravidelně čistit, budou působit upatlaným dojmem, což jim na exkluzivitě nepřidá. Gumový pásek hodinek exkluzivnímu vzhledu také moc nepřidá.

Hodinky mají zaoblený tvar, který je doplněn o čtveřici tlačítek, kterými je možné hodinky ovládat. Na levém boku je tlačítko Zpět, kterým je zároveň možné aktivovat podsvícení displeje. Na straně druhé jsou tlačítka tři. Horní a dolní slouží o posun textu, popř. pohyb v menu nebo přepnutí typu zobrazovaného číselníku hodinek. Prostřední tlačítko slouží pro vstup do menu. Tlačítka jsou velká s dobře hmatatelná i po slepu. Na levé straně se, kromě tlačítka zpět, nacházejí ještě magnetické kontakty pro dobíjení, podobně jako u Mac booků je konektor MagSafe. Zde bych si dovolil výtku k síle použitých magnetů, která je nedostatečná a nabíjecí konektor se i při sebemenším pohybu hodinek odpojí.

Displej je černobílý a dobře čitelný. Proklamace, že se jedná o e-Paper displej je poněkud matoucí. Může totiž vyolat dojem, že se jedná o displej, který používají elektronické čtečky knih (např. Amazon Kindle). V Pebble je použit transreflektivní LCD displej. Ten je také dobře čitelný na slunci a spotřebu má minimální. O proti eInk technologii navíc umožňuje animaci a není potřeba při překreslování obnovit celý displej.

Přijemnou vecí je vestavěný akcelerometr, který v současnosti slouží pouze k aktivování podsvícení displeje pohybem rukou nebo klepnutím na displej hodinek. Potěší i vybrační motorek, který signalizuje příchozí hovory, SMS a podobně. Jen by na můj vkus mohl být jemnější. Přeci jen, zápěstí je dostatečně citlivé a nepotřebuji při každé SMS mít pocit, že se mi někdo snaží utrhnout ruku.

Spolupráce s telefonem

Pebble se vůči telefonu tváří jako klasické Bluetooth zařízení. A v tom je také kámen úrazu. Nevím, jak to funguje na Androidích telefonech, ale u iPhonu je nastavování spolupráce hodinek s telefonem hromada omezení a workaroundů. Aplikace Pebble, kterou je nutné nainstalovat v neumí zatím nic jiného než instalovat nové ciferníky a aktualizovat software hodinek. Vše ostatní je nutno provést ručně a troufám sí říci, že laik by s tím nemusí umět poradit. Zejména i pro to, že některé chování je úplně nestandardní.

Faktem je, že ty standarní notifikace, jako je příjem hovorů, SMS nebo iMessage, vše funguje korektně a správně. Když vám někdo volá, pohledem na hodinky zjistite kdo a pomocí příslušného tlačítka na hodinkách hovor můžete odmítnout nebo přijnout. To samé je se zprávami, které si můžete číst přímo na displeji hodinek. Pěkné.

U ostatních aplikací je to jinak. A bohužel horší. Obecně nastavování notifikací na hodinkách je v případě iOS řešeno jistým workaroundem, a to, že musíte vypnout a zapnout zobrazování notifikací na zamčené obrazovce, když máte připojené hodinky přes bluetooth. Pak vše funguje tak, jak má. Jenže pokud se hodinkami vzdálíte od telefonu a spojení mezi telefonem se přeruší, musíte toto kolečno pro všechny aplikace absolvovat znovu a znovu, kdykoliv se spojení přeruší. Opruz, který mě přestal okamžitě bavit. Abych byl fér, je potřeba se v tomto zastat Pebble. Jedná se o omezení operačního systému telefonu a nejšíš tedy neřešitelný problém.

A když už jsme u notifikací, je to ještě jedna věc. A tou je diakritika. Znaky s háčkem nebo čáskou se na displeji hodinek zobrazují jako čtverečky. Ale na to si už našinec muse chtě nechtě zvyknout.

Používání

K dílenskému zpracování jsem se už vyjádřil. Teď ještě ke gumovému pásku, který jsem už zmiňoval. Prostě není dobrý. Ruka se pod mín potí. Navíc je řemínek tak krátký, že ho musím mít zapnutý na předposlední dírce. Přeska, která pak má držet konec pásku tak, aby netrčel a nepřekážel, přestává plnit svou funkci.

Co je však dokonalé je to, kvůli čemu hodinky vznikly. Zobrazování notifikací z telefonu. Celý zažitek je pak umocněn v kombinaci s hands-free, kdy hovor můžete zvednout pomocí hodinek, SMS jízdenku revizorovi ukázat na hodinkách. Můžete si pouštět, přepínat a zastavovat muziku (aktuálně přehrávaná písnička se zobrazuje na displeji hodinek). Telefon má autonomní budík, který budí vybracemi. Výhodou je vodotěsnost hodinek do pěti atmosfér. Na potápění to není, ale zaplavat si do bazénu klidně.  Fajn je také možnost měnit si ciferníky hodinek podle nálady a věřím, že až se uvolní SDK, spusta vývojářů (včetně mě) se pustí do vývoje aplikací, který umocní zážitek z používání hodinek. Potenciál ne nekonečný. Běžci, cyklisté, bruslaři. Ti všichni by ocenili mít aktuální informace o svém výkonu na svém zápěstí.

Výdrž baterií je podle výrobce týden. Já musel baterii nabíjet po čtyřech dnech. Výrobce však tvrdí, že se jedná o chybu ve firmware, a že ji opraví updatem. Kde jsem to jen už slyšel?

Závěrem

Na hodinky jsem si velice rychle zvykl a i přes některé omezení jsou skvělým doplňkem, díky kterému nebudete muset při každém zazvonění telefonu jej vytahovat z kapsy, ale jen pohledem na ruku zjistíte, jestli má smysl se v danou chvíli telefonem zabývat. Na škodu je jeho laciný vzhled (díky použítí lesklých plastů). Uvidíme, jak budou vypada barevné varialnty, ale obávám se, že lakovaný plast nebude o moc větší výhrou. Ovšem to, co se skrývá uvnitř plastového šasi, překoná veškeré nedostatky. Koupit, či nekoupit? Na tuhle otázku nelze jednoznačně odpovědět. Asi bych poradil počkat ještě pár měsící. Cena jistě půjde dolů, výrobce vychytá některé mouchy a začnou vznikat nové aplikace.

Pebble mají před sebou obrovský potenciál, ale i dlouhou cestu k dokonalosti. A já jsem rád, že jsem u toho díky Kickstarteru mohl být.

Nápad uspořádat podobný typ konference i u nás se zrodil v hlavě Michala Šrajera (Inmite s.r.o.), který se nechal do značné míry inspirovat velmi vyvedenou akcí JavaPosse Roundup, již poněkolikáte konanou za velkou louží.

Doposud se odehrály 4 ročníky této akce. První dva se konaly na Jizerce, třetí poblíž Znojma a poslední v Krkonoších. Na akci se vždy sjede 15 – 25 lidí, které spojuje zájem o vývoj aplikací a stráví víkend diskusí o technologiích, zkušenostech a aktuálních problémech, které řeší. Kromě neformálních diskusí si každý z účastníků připraví krátkou přednášku na jím zvolené téma – typicky v rozsahu okolo 10 minut. To, že se jedná o zajímavé přednášky se můžete sami přesvědčit poslechnutím audio záznamů, které jsou dostupné na těchto stránkách.

Od roku 2011 jsou registrace na tuto akci otevřené komukoliv, kdo má zájem se zúčastnit. Poslední ne-konference byla organizována přes Srazy.info a tento trend by měl v budoucnosti také pokračovat.

A nyní k mé přednášce

Jirka má zvláštní koníček – kromě vývoje SW je to létání v Boeingu 747. Že se tyto dvě věci dají jen těžko skloubit dohromady? Ani ne, když si na Boeing přestavíte kus svého vlastního domu. A právě o tom, kudy na to (v případě, že máte v domě přebytečné místnosti) se dozvíte v tomto podcastu.

Podcast [17:13] 7.2 MB

Minulý týden jsem ve schránce našel „koresponďák“, ve kterém mě zvali na odběr krve. Dnes ráno jsem tedy vyrazil směrem do nemocnice připravený nechat si „pustit žilou“. Důležitá informace je ta, že před odběrem se musí držet lehká dieta, kdy se nesmí den předem jíst žádná tučná jídla, ale v žádném případě se nesmí hladovět. Důležitý je dbát(alespoň pár dní před tím, než vyrazíte darovat krev) také na pravidelný přísun tekutin (alespoň dva litry denně).

V každé transfuzní stanici to chodí v principu stejně. Přijdete, dostanete kelímek na moč, svojí kartu dárce krve. Odskočíte si na záchod, kde naplníte přidělený kelímek a vyrazíte na vyšetření. Pokud jdete poprvé, vyšetření je samozřejmě důkladnější, ale jinak vám vezmou trochu krve na krevní obraz (většinou se bere pomocí speciálního přístroje z bříška prstu), což je trochu nepříjemné, ale nebolí to. Mezitím vyplníte dotazník, kde odpovíte na pár otázek, jako třeba, jestli jste si nenechali v poslední době dělat piercing apod. Dalším krokem je vyšetření lékařem, který změří tlak, „poslechne si“ a tak vůbec.

No a pak přijde to hlavní – jdete „na jehlu“. Prakticky všude se krev odebírá v takové polo-sedu/polo-lehu na pohodlném křesle. Šikovná sestřička zavede jehlu, která je sice o něco silnější, než je člověk zvyklý z běžného odběru krve, ale není to tak strašné. Nyní je to na vás. Naplnit sáček svou vlastní krví. Bohatě stačí pumpovat svíráním a otevíráním pěsti ruky, ze které dáváte krev. Přečtete si noviny a ani ne za deset minut je sáček plný. Na poprvé doporučuji vstávat pomalu, protože přeci jen vám chybí půl litru krve, což je přibližně 10% celkového množství.

Pak si ještě dejte svačinu a můžete vyrazit domů. Celá procedura nezabere déle než hodinu a největší bolest zažijete při strhávání náplasti. Nebojte se a zkuste se zeptat v nemocnici, která je poblíž vašeho bydliště, uvidíte, že vás přivítají s otevřenou náručí. Nikdy totiž nevíte, kdy budete potřebovat krev vy.

Pokud vás budou zajímat podrobnosti, zajděte na web Daruj krev

Technologická platforma

Java EE 6 přináší nový koncept profilů a konfigurovatelnosti, které nyní mohou být designovány až na úroveň jednotlivých tříd. Co to vlastně je? Profil je v podstatě podmnožina Javy EE, která může být navíc doplněna o další technologie a toto vše slouží pak pro plnění určité úlohy. Například v aktualním releasu Javy EE byl uvolněn profil WebProfile, což je jakési redukované SDK, které slouží pouze pro provozování webových aplikací a „netahá“ na server věci,které pro provoz webové aplikace nepotřebuji (EJB, messaging apod.).

Rozšiřování platformy

Nová verze této platformy poskytuje mnohem více možností, jak rozšířit funkčnost SDK. Tuto oblast jsem však hluboce nestudoval, a tak pojďme dále.

Jednoduchost vývoje

Toto je asi oblast, která zajímá každého vývojáře, protože by mu měla usnadnit práci. Byla rozšířena sada nových anotací, které může vývojář využívat. Pro definovánáí webových komponent přibyla možnost snadné deklarace servletů (@WebServlet) nebo filtrů (@WebFilter). Dále byla standardizováno dependency injection, díky čemuž dojde ke sjednocení zápisu napříč všemi frameworky.

Další příjemnou záležitostí je to, že došlo ke zjednodušení požadavků na jednotlivé javové packages. Což v praxi například znamená, že dnes můžeme do *.war přibalit implementaci EJB.

Další nové funkčnosti, které bych rád představil můžeme rozdělit do následujících kategorií: Prezentační vrstva, dependency injection a data validation, služby a perzistenční vrstva.

Prezentační vrstva

Za nejzásadnější změnu považuji implementaci specifikace Servlet 3.0. Tato nová specifikace, kromě spousty jiného, přináší podporu asynchronního zpracování nebo tzv. long-lived spojení.

Další novinkou na prezentační vrstvě je nová specifikace JSF. JSF 2.0 zjednodušuje tvorbu jednotlivých stránek pomocí faceletů, šablon a pod. Výhodou je, že tyto funkšnosti byly konečně standardizovány a neřeší si to každý framework po svém. Dále se objevila vestavěná podpora Ajaxu a anotací.

Součástí release Java EE 6 je i nová specifikace JSP 2.2.

Dependency Injection a Data Validation

The Contexts and Dependency Injection for the Java EE Platform (CDI) je definován v JSR 299 a zavádí standardizovanou formu dependency injection. CDI dále zjednodušuje interoperabilitu mezi JSF a EJB, kdy umožňuje použití EJB místo managed beans.

Bean Validation (JSR 303) zavádí validace, které byly standardizovány a navíc mohou být sdíleny mezi všemi vrstvami aplikace (webová vrstva, služby nebo doménový model).

Služby a konponenty

Novinkou je určitě nová verze EJB 3.1 a nativní podpora RESTových služeb.

V EJB 3.1 nyní kromě spousty jiného najdeme:

• Není dále potřeba vytvářet interface pro jednotlivé EJB
• Nová anotace, kterou je možné definovat singleton (@Singleton)
• Stejně jednoduše jako singleton se zajistí asynchronní služby. Na beanu se pouze použije anotace @Asynchronous.

Perzistenční vrstva

V nové vezi Javy EE se konečně dočkáme nové verze JPA 2.0. Došlo k rozšíření JPQL a nabízí zcela nové API pro definici kriterií (Criteria API). V nové verzi JPA dále programátor získává přístup k vlastnímu metamodelu.

Zajímavostí je zavedení podpory kolekcí. Slouží pro to dvě anotace @ElementCollection(definuje vlastní objekt, který má být v dané kolekci) a @CollectionTable (popisuje vlastní tabulku, kde bude ona kolekce uložena).

Snad se mi alespoň z části podařilo popsat ty, z mého pohledu, nejzajímavější novinky v Javě EE. Pokud jste narazili na další chytré novinky, budu rád za to, když se o ně podělíte v komentářích.